Každý z nás má chvíli, kdy zachytí hluboké volání. Možná jste to zažili, když jste usrkávali doušek kávy nebo když jste si sedli někde na pěší zóně a vychutnávali mini zákusek, dívali se na spěchající dav a v té chvíli cvak, jako by vás něco vyplo a lidé kokem vás nějak zešedli a zmlkli a vy jste se na vteřinku ocitli někde jinde, v jiné sféře vědomí.
Je to jen lehký, vzácný pocit, utržená emoce, prázdná stránka, a přesto v té rezonanci ticha je cítit něco zvláštního, něco neotřelého, něco, v čem je vám dobře. Dotek ticha, dotek vaší duše, dotek věčnosti. Kolem vás se roztéká měkká harmonie a chcete si jí vychutnat do posledního doušku.
A když jste v nejlepším, zase cvak, a jste pevnýma nohama v realitě. Nechápete, co se děje a snažíte se rychle zorientovat v situaci. Tíha nutností, potřeb a závislostí se rozproudí na plno, aby vás ani nenapadlo tento intuitivní zážitek zopakovat. Dotknout se svého božství je přece zapovězená komnata, kam se nesmí.
A přesto je tady. Prosté, křehké a nádherné, jemné a vonící po něčem dalekém a vzácném. Po něčem, co tak důvěrně známe, jen si na to v této chvíli nemůžeme vzpomenout. Volání ticha, volání duše, volání časů…
