Začalo ponižování v práci, že mám toxický obličej, že odrazuji zákazníky a všechno možné, jen aby se mě firma zbavila bez odstupného. Já jsem si říkala: nemůžu přijít o práci, co budu dělat. Čím víc jsem se nechala ponižovat, tím víc bolesti jsem zažívala. Chtěla jsem se s nimi domluvit slušným způsobem, aspoň tak bych to dělala já. Bohužel lidé nejsou takoví, je to smutné.

Tím všechno začalo. Bylo to pro mě peklo kdy ráno vstáváte v bolestech a strachu. Nemůžete nic dělat , protože Vám tak buší srdce a chce se Vám neustále brečet a nejde to zastavit . Doma to všechno zakrýváte, aby nikdo nic nepoznal, klepou se Vám ruce, až už dojdou síly na všechno a vy si přejete jenom jedno, prostě odtud odejít na dobro, nikoho nezatěžovat a nebýt nikomu na obtíž. Přestala jsem vycházet i mezi lidi, byla jsem sama sobě odporná. V tu dobu můj syn zrovna dělal zkoušky na inženýra a když jsem ho vždy ráno viděla jak nemůže dýchat, má stres a dává do toho všechno, a i tak to chce vzdát, moc jsem mu chtěla pomoct . Viděla jsem v něm sama sebe a začala mít o něho strašný strach. Začala jsem přemýšlet co udělat i sama se sebou a jak mu pomoct, aby se u něho jednou neobjevily stejné myšlenky.
Má úžasná kamarádka v tu dobu už jezdila k Soničce a viděla jsem u ní neskutečné změny. Pořád jsem neměla tu sílu a nevěřila jsem, že se z tohoto ještě vůbec můžu dostat. Ty strachy a to, že jsem k ničemu mě už tak strašně ovládalo, že se to ani popsat nedá a pokaždé, když jsem se svojí mámou o něčem mluvila tak mě ještě víc mě srážela na dno. Jaké parchanty porodila a já už se potýkala s depresemi o kterých nevěděla, protože cesta k ní zpátky po 20letech byla těžká a já nerada vzpomínala na dětství. Když už jsem věděla, že už to opravdu nezvládnu tak jsem si řekla, že vyzkouším Soničky karty a napsala jsem jí o termín, jestli bych mohla přijet a řekla jsem si pokud ten termín vyjde tak je to cesta. A vyšel i den i čas….Jela jsem se vlastně zeptat na cestu a věci co jsem chtěla, ale nakonec jsem se k tomu nedostala a vzala mě hned na terapii trhání. Opravdu bolestivý zážitek, ale změny viditelné… byla jsem jí strašně moc vděčná, ale bohužel mě to dlouho nevydrželo .

V tu dobu jsem pořád řešila výpověď v práci a pochopila nenávist a faleš lidí s kterými jsem pracovala a nedokázala jsem to zpracovat. Opět jsem jela na terapii, tentokrát na dračí dech, ale to nebyl takový účinek na mě. Já jsem potřebovala přebíjet bolest bolestí, nevím proč, ale tam jsem cítila větší úlevu. Pak přišlo další trhání, už jsem na to vůbec nechtěla jít, nechtěla jsem už po těch všech bolestech zažívat další, ale cítila jsem, že jinou cestu nemám pokud chci se sebou něco dělat, že bych zase spadla dolů, protože jsem neustále řešila výpověď. S těmito lidmi se vůbec nedalo domluvit slušným způsobem, jediné co po mě chtěli bylo : podepíšeš dohodu , jiná možnost není , jinak tě pošleme na jinou prodejnu. To bylo pro mě nereálné, někam v noci dojíždět a na to oni spoléhali. Rady od právničky byly nadějné a v můj prospěch. Pořád jsem zvažovala jít do toho či nejít, ale paní s kterou jsem jednala byla tak arogantní, že už jsem v hlavě měla jen myšlenky odejít a nenechat se touhle firmou dál ponižovat. Už jsem cítila, že mi za tohle nestojí ani peníze, a tahání s těmito lidmi, protože mi to bralo všechnu tu sílu , co jsem si v posledních dnech snažila načerpat a měla jsem podporu i doma, že to zvládneme nějak. Manžel už viděl jak mě to trápí, už ani on neměl sílu se na mě dívat co to se mnou dělá. Možná jsem vypadala, že jsem slaboch pro firmu a měli radost z toho jak dobře to vymysleli, ale tohle nebyla pro mě prohra, ale vítězství, že už do toho nedám ani kousek své energie, kterou jsem opravdu potřebovala. Ve finále podpis výpovědi byl opravdu na úrovni. Kdyby mi to dali podepsat na ulici se zákazníkem, tak by to vyšlo na stejno, ale po podepsání se mi neskutečně ulevilo, že jsem tohle opustila.

Od Soničky jsem dostala pozvání do chrámu, který by mě mohl pomoct až ukončím práci a neschopenku. Pozvání jsem se strachem přijala. Můj strach spočíval i v tom, že půjdu mezi tolik lidí. Rok a půl jsem byla zavřená doma a vycházela minimálně a uzavírala se. Ještě v ten pátek jsem vůbec nebyla v pohodě a řekla jsem si, že nepojedu, že nikomu nebudu kazit den, ale když mě večer řekla Vlaďka, že se mám rozhodnout až ráno podle toho jak to budu cítit to byl zlom. Nikdo mě nikam netlačil a já se ráno vzbudila, že chci jet…. Celou cestu jsem se bála co budu dělat, ale bylo to neskutečné. Když jsme se tam posadili a vy s těch lidí necítíte žádnou nenávist a cítíte se mezi nimi opravdu hezky, pak to z Vás úplně zázrakem opadne. Na cestě lesem už jsem cítila zvláštní věci jako těžknutí nohou, bolení u srdce a u kruhu už jsem se z ničeho nic rozbrečela strachy a klepala se strachy z mojí mámy. Dášinku, moc děkuji za tvoje objetí, ty jsi věděla všechno ani jsem nemusela mluvit. Když se v kruhu začal čistit můj příběh, máma a tatínek, bylo to hrozně moc těžké se na to dívat, jak Vlaďka je teď mnou a já, když jsem do kruhu vstoupila, tak jsem si myslela že to ani nezvládnu se své mámě podívat do očí po tom všem co jsem s ní zažívala v dětství, kdy jsem za všechno dostávala mlatu, kdy mě za trest zavírala do komory po tmě i když věděla jak strašný strach a hysterii mám, byl to prostě trest. Znala jsem pouze neustále nadávky a bití, až jsem už svého tatínka neustále prosila ať se rozvede, bylo to u nás strašné. Máma po něm házela nože, ten strach byl hrozný. Můj příchod domů musel být vždy na minutu, abych nedostala výprask. Tak jsem si na digitálních hodinkách stopovala přesně kolik jede výtah do 5 patra a zazvonila přesně , tak moc jsem se bála. Jenom jsem musela čekat až má sestra dosáhne věku, kdy i ona půjde k soudu a my budeme moci u soudu říci, že chceme jít s tatínkem, abychom se s ní nemuseli stěhovat na Slovensko. Bohužel po rozvodu, i když jsme žili s tatínkem, tak soudy s mámou trvaly další roky a já pořád stála mezi nimi. Výslechy, svědectví, už jsem se i ve škole nezvládala soustředit, bála jsem se kdo mi co zase vyčte, že jsem tam řekla. Bylo mi hrozně a já už to také nezvládala. Když přišla zpráva, že se se mnou přítel v tu dobu rozchází , tak to byla ta poslední kapka a já se rozhodla to ukončit pitím s prášky. Sestra přišla dřív než jsem čekala a já se z toho dlouho dostávala. Když jsem to v kruhu vyčistila, tak se za pár dní začaly dít zvláštní věci. Večer mi od mamky přišla nečekaná zpráva. Dobrou noc , mám tě moc ráda. Tohle mi nikdy neřekla a já jsem si to už jako dítě strašně moc přála, i sestře jsem záviděla, jak jí objímá a já jsem musela jít vždycky pryč. V ten moment mě vyhrkly slzy štěstím a nepopsatelný moment. Když jsme potom přijeli na návštěvu opět se mi stalo něco neuvěřitelného…. Mluvili jsme u stolu a ona se zvednula a obejmula mě a řekla, že jsem jí to jednou řekla, že to nikdy nedělala a že mi to chybělo a další slova, jak mě má moc ráda a že lituje, že to nedělala. Tak to už bylo pro mě něco neuvěřitelného. Přemýšlela jsem zda se mi to nezdá, ale i všechny telefony co od ní teď jsou ,jsou úplně jiné a nezačínají žádnou nadávkou , jako tomu bylo před tím.

Opravdu zázraky se dějí a mě to začíná posouvat jiným směrem a snažím se, jak říkáš Soničko, počítat příklady se kterými jsem si nevěděla rady. Další příklad po xx letech jsem sebrala odvahu a šla na bazén, kam jsem nechodila když mi řekl po porodu manžel, že jsem tlustá a měla bych se sebou něco dělat. V ten den jsem se zablokovala, že se už v plavkách nikde neukážu. Ten posun po jednom semináři je naprosto neskutečný a úžasný…. Mizí mi ze života lidé kteří měli pouze masku a zůstávají opravdu ti, kteří mě nenechali padnout a vždycky při mě stáli, když mi bylo nejhůře, že Dašinku….

Děkuji vesmíru, že mi dal další možnost tu zůstat s Vámi. Děkuji za Vaše krásná slova od všech co jsem byla s Vámi v chrámu a tolik objetí
PS: Teď jsem na sebe hrdá, že jsem nedokázala přebít nenávist nenávistí a mstít se lidem. Protože tohle není žádná cesta ,je mi takových lidí líto…. Cítím se jako zachráněná princezna z hradu, kde jsem byla zavřená roky za mřížemi a teď si vynahradím ty všechny roky a budu si užívat život a dávat lásku .. Každá sebemenší změna Vám dodává sílu bojovat a pracovat na sobě, když vidíte jak to dokáže člověka posunout. A jestli opravdu chcete svůj život změnit a začít žít a ne jenom přežívat jako já, tak najděte v sobě odvahu a napište Soničce. Přijeďte do chrámu, kde najdete opravdu milující rodinu, kde Vás přivítají s otevřenou náručí a každé jejich objetí je neskutečně upřímné. Tam najdete opravdu sami sebe

Článek Byla jsem na pokraji života a smrti. se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Konečně nadešel den, kdy se konal seminář, na který mě ochotně svezla jedna ze členek chrámu. Moc milá a krásná žena, která bydlí pouze přes kopec a prakticky kouká na Závist z druhé strany než já. Cesta příjemně plynula, a i když mě od rána bolela hlava, nic nemohlo zkazit mojí radost z toho, že se již blížíme. V Chrámu se nám dostalo vřelého přivítání a hned jak jsem vstoupila do zahrady pocítila jsem opravdu silnou energii, která moji bolest hlavy poměrně dost znásobila. V prvních chvílích, než jsem si na sílu energie zvykla, jsem měla skoro pocit jako bych byla trochu nestabilní a bylo mi lehce špatně od žaludku. Po chvilce naštěstí pocit opilého námořníka ustoupil a já se mohla soustředit na nově přijíždějící členky chrámu, které mě mile překvapily svou pozitivní energií bezprostředností, přátelským přijetím a záplavou objetí. Ona „cizí paní z internetu“ alias Soňa mi vlastně nepřipadala ani trochu cizí, naopak na mě působila naprosto přirozeně a jako bychom se už dávno znaly. Zatímco se to uvnitř čile hemžilo přípravami a ženy nakládaly na stůl všemožné dobroty a společně chystaly další jídlo a nápoje, já se šla seznámit do zahrady se zasvěcenými kameny. S velkou úlevou jsem odevzdala svou bolest hlavy na jednom z chrámových kamenů. Ten účinek byl takřka okamžitý a velmi silný. Dokonce jsem z té úlevy žertovala, že je to lepší než ibalgin a že takový kámen by se hodil do každé rodiny. Na dalším z kamenů mi přišla odpověď na otázku, na kterou jsem dlouho odpověď hledala a nenacházela. S úžasem jsem tedy musela uznat, že to opravdu nejsou jen tak ledajaké kameny a jejich sílu a účinky jsem začala brát opravdu vážně. Z toho důvodu jsem se kameni podporujícímu plodnost raději obloukem vyhnula, neboť momentálně bych už další miminko nezvládla.

Když jsem se vrátila dovnitř, posedaly jsme si všechny postupně do kruhu a začala první část semináře – ženské kruhy. S ohledem na soukromí zúčastněných žen nebudu popisovat konkrétní zážitky, ale musím říci, že každý jeden příběh se mě nějakým způsobem dotkl. Některé opravdu hodně, poznávala jsem se v nich, měla jsem pocity jako bych některé z žen už znala z dřívějška a protože jsem hodně citlivá, tak jsem se každou chvíli neubránila slzám a prožívala to s ostatními. Když přišla řada na mě, prvně jsem se trochu představila, protože jsem byla v chrámu poprvé a převyprávěla jsem ve zkratce svůj příběh o mé cestě do chrámu a jabloních a vysloužila si tím okamžitě přezdívku „Jabloň“, která se mi vlastně moc líbí a nějak s ní souzním. Svůj příběh jsem otevřela jen částečně dílem kvůli určitému ostychu a dílem protože jsem si myslela, že ho mám z předchozích terapií se svou terapeutkou zpracovaný. A tak jsem sdílela s ostatními jen tu část, že mě trápí poměrně silné a četné alergie, které mají i moje děti, že mi plynoucí omezení přinášejí pocit vyloučení a vyjádřila jsem přání rozklíčovat ten důvod, proč se to děje a zpracovat si to. Soňa se na můj problém nacítila a řekla mi, že to souvisí s minulým životem a že to nebude pěkné, protože mě otrávili a já jsem dlouho a bolestivě umírala, až jsem se nakonec udusila (zde bych asi měla doplnit, že můj hlavní projev alergie byl pomalý a postupný otok hrdla, což přesně kopíruje to, co mi Soňa popsala). Trochu nemístně jsem se zaradovala, že to je skvělé, ale myslela jsem to samozřejmě tak, že jsem ráda, že se to někam hýbe a znám příčinu problému, protože už jsem to moc chtěla vyřešit a dlouho se mi nedařilo přijít na žádnou informaci, která by mi v tom pomohla. Po dobu trvání ženských kruhů se moje bolest hlavy vždy opět objevila a vystupňovala a tak jsem ještě párkrát musela zajít na kámen, který mi pokaždé okamžitě ulevil. Po skončení první části následovala krátká pauza a dobrovolná prohlídka energetických obrazů, kde mě jeden z nich zaujal natolik, že jsem ho musela mít a nyní má čestné místo u nás v obýváku a harmonizuje nám doma mužsko-ženskou energii

Poté jsme naskákaly do aut a přejely do lesa, který se nachází chvilku cesty od chrámu. V lese jsme zahájily druhou část semináře – keltské kruhy. Už samotný vstup do lesa se nesl v duchu určitého rituálu, kdy jsme do lesa vstupovaly samostatně jedna po druhé s pokorou a až po požádání o vstup. Šla jsem lesní cestou s pohledem upřeným na vzdalující se záda druidky, která mě vedla. Kráčela jsem sama, v tichu a bosky. Les byl nádherný, starý, ale plný života a šťavnaté zeleně, slunce probleskovalo mezi listovím, nepříliš prohřátá země mě příjemně chladila do bosých chodidel a já se nechala unášet krásou přítomného okamžiku. Po krátké chvíli jsem si také uvědomila, že mě v lese úplně přestala bolet moje už zase rozbolavělá hlava, až později jsem se od Soni dozvěděla, že tento les má léčivou energii, což odpovídalo mému prožitku. Pokračovala jsem v cestě, když jsem na straně zachytila pohyb a uviděla srnu, jak běží z pole do lesa za mnou. Otočila jsem se, abych varovala ženu za sebou, ale ani nevím, co přesně a jak hlasitě jsem křikla, protože jsem slyšela, že i druidka za ní také něco volá a zároveň jsem cítila obrovský klid a „věděla“, že se nic špatného nestane a srna jí nesrazí. Nemýlila jsem se, ačkoliv to bylo opravdu těsné. Srna se zastavila doslova na krok před ní a potom odběhla dál do lesa. Nikdy jsem srnu z větší blízkosti neviděla, byla opravdu nádherná. Po tomhle zvláštním zážitku jsem pokračovala v cestě, až jsem došla do lesního chrámu, kde Soňa už začínala na zem kreslit veliký kruh. Poté, co na místo postupně došly všechny druidky jsme se rozmístily kolem kruhu, tak abychom do něj nezasahovaly. Soňa některé z nás pozvala dovnitř a otevřela první příběh. V první chvíli jsem moc nechápala, co se po mně uvnitř kruhu žádá, ale intuitivně jsem zavřela oči a snažila se navnímat jakoukoliv energii, která ke mně přichází. Během chvilky jsem pocítila pro mě opravdu silnou energii, která mě doslova roztřásla, klepaly se mi ruce, cítila jsem jak se mi škubou oční víčka a skrze ně jsem viděla světelné záblesky. Poté už mě Soňa vyzvala, ať si otevřu oči, učinila jsem tak a zjistila, že proti mně stojí členka chrámu, ale už to nebyla ona. Z očí jí koukalo zlo a byl to někdo úplně jiný s energií, která se mi ani trochu nelíbila, ještě chvilku jsem bojovala se svým osobním odporem vůči oné osobě, než se mi povedlo se sama od sebe oprostit a naplno vklouznout do „role“. Nazývám to rolí, protože mi chybí slova na výstižnější popis. Každopádně nic z toho, co se dělo dál žádná z nás vědomě nehrála, postavy které vstoupily do kruhu, ať už žijící či po smrti promlouvaly skrze nás a naše těla. My jsme daný příběh nevymýšlely, pouze jsme ho znázorňovaly a přehrávaly. To co všechno se dělo dál nejde jen tak popsat a dost možná by ani nebylo správné to popisovat, patří to bezpochyby do oné kategorie zážitků, které je třeba si zažít na vlastní kůži. Postupně se nám tam odehrávaly příběhy všech zúčastněných žen a my se střídaly v kruhu při jejich znázorňování. Hodně se naříkalo, plakalo, odpouštělo a emoce tryskaly do všech stran. Některé příběhy jsem prožívala skoro jako by byly moje, nechávala jsem svoje slzy volně téct a přestože to bylo v té chvíli těžké a nebylo mi lhostejné cizí utrpení věděla jsem, že to té dotyčné pomáhá k uzdravení a že jí bude brzy mnohem lépe. Poté přišel čas i na můj minulý život a už jak ho začaly ostatní v kruhu předvádět, poznala jsem, že je to moje. Ukázaly se nám dvě ženské postavy a jedna mužská. Ženy měly k sobě nějakým způsobem blízko, tušily jsme nějaký příbuzenský vztah, muž měl blízko k té druhé ženě a ženu představující mě naopak neměl v lásce. Postupně se nám otevřel příběh o dvou bylinkářkách z nichž jedna druhou na popud onoho muže otrávila. Kdo přesně byl ten muž se nám neukázalo, jen že byl nějakým způsobem výše postavený a mocný. Když mě k tomu Soňa vyzvala vyměnila jsem si pozici s ženou, která mě do té doby v příběhu zastupovala a sama za sebe si stoupla do kruhu. Viděla jsem, že tu druhou bylinkářku to moc mrzí, že vlastně ani neví tak úplně proč to udělala a bylo pro mě snadné jí odpustit, vůči ní jsem zášť necítila. S tím záhadným mužem to bylo těžší, cítila jsem takovou marnost a lítost nad zbytečně ztraceným životem, vyřinula se ze mě taková spousta emocí, že vlastně zpětně vůbec nevím jak se to projevilo na venek. Vím určitě, že jsem vzlykala a naříkala, ale zda jsem křičela nebo dělala neco dalšího netuším. Jen vím, že jsem v závěru ze sebe dostala vše, co šlo a nakonec si s mužem vyměnila odpouštěcí a propustné formulky. Nebyla jsem si na 100 % jistá, zda jsem dokázala úplně dokonale odpustit, ale věděla jsem, že lépe to v té chvíli prostě nedokážu, udělala jsem své maximum.

Poté, co jsme zrušily kruh a jely zpět do chrámu jsem byla taková zvláštně otupělá. Přišlo mi, že jsem vydala hodně energie, že jsem toho opravdu hodně zažila, mám toho spoustu na zpracování a že toho na mě bylo prostě trochu moc. Do toho mě ohromovalo, co se to vlastně odehrálo v těch kruzích, jak moc silné to bylo a jak je to vlastně vůbec možné, že se něco takového stalo. K tomu všemu jsem také cítila, že v tom mém příběhu něco tak úplně nesedí, že tohle prostě nemůže být vše, že mi ještě něco uniká. Byla jsem z toho trochu zaražená a nechápala to. Po návratu do chrámu jsme si ještě jednou posedaly ke společnému stolu a tak jak jsme seděly v kruhu jsme si postupně vyjádřily, za co jedna druhou oceňujeme. V první chvíli jsem tuto část nepovažovala za tak silnou a zásadní a nebylo mi v té představě úplně příjemně. Zjistila jsem, že vyjadřovat náklonnost takto slovně a před lidmi je pro mě z nějakého důvodu docela náročné. Ale jakmile jsem se do toho dala a přestala se stydět, šlo ze mě všechno ven a najednou jsem mohla mluvit úplně svobodně. Naprosto přesně jsem v tu chvíli věděla, co na každé té jednotlivé ženě, oceňuji, co mi ona přináší, čím je jedinečná a krásná. Velmi rychle jsem si uvědomila, že tahle část semináře byla naopak velmi silná a, že i to laskavé slovo a vyjádření lásky a úcty k bližnímu má v sobě obrovskou moc. No a takto dojemně jsme skončily můj první seminář. Nikomu se nechtělo odjíždět, protože atmosféra byla nadpozemská, ale přiblížil se večer a tak bylo potřeba abychom se postupně vrátily ke svým rodinám a životům. Ještě jsem si po Soni nabídce vykopla odnož přemnožené bílé pivoňky, kterou jsem si později zasadila na chatě, kde mi dělá velikou radost. Má pro mě totiž osobní symboliku ve spojitosti s mojí milovanou babičkou a také představuje kousek chrámu, který jsem si mohla vzít s sebou.

Pak už následovala jen cesta domů, kterou jsme strávily v uvolněném rozhovoru, ačkoliv jsme původně předpokládaly spíše mlčení způsobené vyčerpáním z množství zážitků. Ještě než jsem nastoupila do auta na cestu zpět věděla jsem, že to určitě nebyl poslední seminář, který jsem navštívila, protože to, co se tam dělo, jaké úžasné ženy jsem potkala a všechny ty zážitky, které jsem si odnesla byly neskutečné a provázely mě ještě mnoho dní poté. Jakou obrovskou dohru měl příběh, který se mi otevřel v kruhu a jak jsem si na základě toho „vzpomněla“ na to, co mi zůstávalo skryté. Jak jsem v návaznosti na to podstoupila u Soni individuální práci v podvědomí, která mi úplně změnila život budu psát třeba zase někdy příště. Všem, kdo dočetli až sem děkuji za vytrvalost a pozornost, kterou jste věnovali mému příběhu.

S láskou Vaše Jabloň

Článek Jak mě otrávili aneb můj první seminář se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

No a pak přišel 30. duben a s ním čarodějnice a já se jako každý rok, od té doby, co mám děti spolu s nimi vymustrovala za čarodějnici a šla navštívit místní akci. Odpoledne i večerní oheň jsme si moc užili a poté, co jsme doma uložili děti do postele jsem byla ještě dost nabitá událostmi dne a nechtělo se mi spát. Otevřela jsem tedy youtube a „vyskočilo“ na mě video o Soni minulém životě a důvodu proč se chrám jmenuje zrovna Cadwen. Samozřejmě jsem si ho pustila a nestačila se divit, co se dělo dál. Vyprávění mě velmi vtáhlo, ležela jsem ve tmě na posteli a hltala každé slovo, celý příběh jakoby se mi odvíjel před očima a ona touha o které jsem psala výše se úplně utrhla ze řetězu a tancovala ve mě a radostně skákala a tleskala a já vůbec nechápala, co se to se mnou děje. A když se můj vnitřní sabotér chabě ozval na protest a už už jsem opět sama sebe chtěla přesvědčit, že přeci žádný email psát nepůjdu, vyslovila Soňa slovo Závist, které pro mě bylo jasným znamením. V tu chvíli se celá moje chatrná obrana definitivně zhroutila a já jsem šla okamžitě napsat email do chrámu, protože jsem pochopila, že absolutně nemá cenu dál jakkoliv vzdorovat. Vlastně jsem vůbec nevěděla proč té Soně píši a tak jsem jí jen poděkovala za videa a napsala o tom, jak mě dostala slovem Závist, protože žiju na Zbraslavi a Závist se tady nad námi tyčí a nějak to slovo z jejích úst na mě zapůsobilo jako zaklínadlo. Poté jsem se marně snažila dlouho usnout a vůbec mi to nešlo, byla jsem totiž plná jakési neposedné energie. Nakonec jsem se za neklidného převalování přeci jen propadla do spánku, který byl prodchnutý divokými sny o druidech a keltech. Když jsem po oné náročné noci s úlevou naznala, že je dostatečně ráno, abych mohla vstávat objevila jsem odpověď na svůj email. Trochu mě to zaskočilo, protože takhle rychle jsem to nečekala, a tak jsem se zběsile tlukoucím srdcem otevřela zprávu od Soni, kde mi psala na sebe kontakt, ať se jí ozvu a zavolám, že cítí jak se ve mně probouzí keltská krev a že patřím k ní i do chrámu. A mě to úplně pohladilo po duši a zahřálo jako bych se po dlouhé době vracela domů. Samozřejmě, že sabotér zdolaný svým včerejším neúspěchem nemohl zůstat zticha a hned se poškleboval ve stylu „Keltská krev, jo? Zrovna ty. No tak to určitě, vždyť ty s keltama nemáš vůbec nic společného…“ Tak jsem ten hlásek pro jednou poslala slušně řečeno k šípku a naopak si pustila chrámová videa s keltskou tématikou, která jsem do té doby nějak opomíjela. Když jsem poslouchala video o významných keltských svátcích, zjistila jsem podivnou korelaci s významnými událostmi mého života. Uvědomila jsem si, že já sama jsem se narodila dva dny po hromnicích, vdávala jsem se v období keltského svátku zvaného lughnasad, svoje první dítě jsem rodila krátce po letním slunovratu o svatojánské noci, oba svoje chlapečky jsem pojmenovala tak, že slaví svátky na samhain a den po něm a Soně jsem se ozvala zrovna na čarodějnice, aniž bych si uvědomila, že se také jedná o původně keltský svátek. Bylo to pro mě celkem zajímavé zjištění, ale nepřikládala jsem tomu zase žádný přehnaný význam a prostě jsem si řekla, že počkám co se bude dít dál.

Posouváme se tedy do chvíle, kdy jsem si se Soňou konečně zavolala. Začala jsem jí vyprávět o tom jak mě Zbraslav volala už od dob kdy jsem byla malá, aniž bych tehdy věděla, jak se to tu jmenuje a že je poblíž nějaké bývalé keltské osídlení. Vyrůstala jsem na jednom z pražských sídlišť, ale často jsme jezdili k mým milovaným sestřenicím na vesnici a vždy jsme projížděli kolem krásného žlutého zámku s obrovským jabloňovým sadem, který mě fascinoval a až magicky přitahoval a já si v duchu nesčetněkrát říkala, že tam budu bydlet, až budu velká. V průběhu let jsem na tohle dětské přání úplně zapomněla, až se nakonec neskutečné stalo skutečným a moje přání se stalo realitou. Pro hnidopichy dodávám, že samozřejmě nebydlím přímo na zámku, ale skoro. Zvláštním řízením osudu jsem se totiž zamilovala právě do muže, jehož rodina má na Zbraslavi hluboké kořeny a nyní již pár let žijeme v domě jeho rodiny, který stojí přímo naproti zámku. A ten nádherný, prastarý jabloňový sad mám pár kroků od domova. Jakmile jsem Soně začala říkat o jabloních pocítila jsem jemné mrazení po těle a ve chvíli, kdy mi Soňa odpovídala a říkala něco o posvátné jabloni se mi začalo dít něco velmi zvláštního. Popravdě jsem v té chvíli přestala být schopná naplno vnímat, co přesně mi Soňa říká, protože mě zahltila reakce mého těla, kdy mi naskočila husí kůže a původně slabé mrazení se zintenzivnilo do silného brnění a mravenčení, které se mi podél páteře rozbíhalo do celého těla. Ačkoliv jsem nezavnímala slova, hluboce jsem pocítila, že jsme narazily na něco pro mě velmi zásadního a důležitého. Poté, co jsem se oklepala z nevšedního zážitku, který nečekaně přinesl rozhovor o jabloních mi Soňa vyložila karty. A to už jsem se nestačila divit, jak někdo kdo mě nezná, nikdy mě neviděl osobně a mluví se mnou poprvé v životě po telefonu může tak přesně popisovat moje nejhlubší myšlenky, pocity a touhy a vystihnout to snad ještě přesněji, než bych dokázala já sama, kdybych se o to pokusila. Jestli jsem do té doby mohla mít byť jen zrnko jakékoliv pochybnosti o Soni schopnostech, tak tohle byla ta chvíle, kdy už jsem si byla absolutně jistá, že jsem správně a že musím přijít do chrámu. Nejbližší seminář se měl, ale konat již velmi brzy, v době, kdy jsme plánovali menší rodinou dovolenou a tak jsem musela slíbit svou účast až na červen a moc mě to mrzelo. Cítila jsem totiž, že bych tam nejradši jela rovnou hned. Ze všeho toho váhání na začátku, kdy mi trvalo než jsem se podvolila svému přání se s chrámem nějak spojit se stala neochvějná jistota, že tam musím jet a hnala mě velká touha udělat to co nejdřív. O tom jak jsem se konečně vydala do chrámu, jaký byl můj první seminář a jak jsem si vysloužila přezdívku. Vám s radostí napíši zase příště.

S láskou Vaše Jana alias Jabloň

Článek Moje cesta do chrámu se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Cadwen mě nechala tiše bloumat po cestách lesního chrámu, aby mohl přijít okamžik, který mě v posvátné pokoře srazil na kolena. V srdci lesa na známém návrší se mi zjevil Strážce lesa. Odedávna se tu dějí nadpřirozené jevy, popsané na informační tabuli, vyprávějící mimo jiné o historii i současnosti tohoto místa. Vysoká postava muže v černém se zářivé modrýma očima, vlídným úsměvem a majestátním vzezřením.

„Předej můj vzkaz těm, kteří uslyší moje pozváni do těchto míst.“ řekl. Zvedl se vítr a jeho hlas burácel prostorem.

„Zastav se poutnice, s pokorou vstupuj do posvátnosti lesního chrámu. Mnohé tu bylo prožito, vyřčeno a poznáno a mnohé je tu nevyřčeno neprožito a nepoznáno. Já, Strážce lesa, chráním tento prostor pro lid srdce vědoucího, očí a smyslů otevřených, aby nalezli v sobě zářivé světlo, které je povede dál. Bytosti dlící v mém lese jsou čisté, otevřené s duší nápomocnou Tobě, abys zřel zázraky očím mnohých nedostupné. Povstaň a s prosbou i pokorou vstup branou věků, od kterých druidka klíče obdržela, aby posvátné a vědoucí Tobě ukázati mohla. Povstaň, procitni a zroď se znova…”

Poté vítr utichl a jeho postava se začala pomalu rozplývat v záři odpoledního slunce. Nechci psát dlouho, aby ve změti slov nezmizel vzkaz Strážce lesa. Ale pochopila jsem, že tento vzkaz a tento článek budou číst jen ti, pro které je určen. Rození toho, kdo je otevřený, pokorný a nechá se provést prostorem lesních bytostí. Je tu místo po uzdravení, bludička, elfové, trollové i bájný jednorožec. Toho však uvidí jen ten, jehož srdce je čisté a je hoden prastaré bílé magie…

Článek Strážce lesního chrámu se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Dva mladí nerozvážní chlapci šli lovit do zakázané oblasti daleko od vesnice. Narazili na vchod do jeskyně, který lákal jednoho z nich. Mirlah nechtěl, aby jeho bratr Lomnih šel dovnitř. „Třeba je tam medvěd a když ho zabiju, bude mít vesnice jídlo na celý měsíc.“ obhajoval se. Ale šlo mu spíš o vlastní prestiž a o slávu, kterou by tím získal. Pravdou je, že ho do nitra sluje něco táhlo. Lomnih tedy nedbal na varování svého bratra a vydal se do temných míst. Nikdo neví, co se stalo, ale vrátil se smyslů zbaven. Říkal nesmysluplné věty, podivuhodně se smál. Vyděšený Mirlah popadl bratra a rychle ho táhl do vesnice. Místní šaman se mu snažil pomoct, ale bez úspěchu a situace se spíš zhoršila.

Druhý den zemřeli ve vesnici za podivných okolností 3 lidé. Měli na sobě škrábance jako od medvěda nebo nějakého neznámého zvířete a v očích děs a hrůzu. Tím se věci daly rychle do pohybu a drama osady začalo nabývat na síle. Osadníci si začali stěžovat na zlé duchy. Děsili je v noci a zanedlouho i ve dne. Místní šaman si s tím nedokázal poradit. A zlo stále sílilo. Začaly se objevovat i zdravotní problémy, zvracení, průjmy, teploty. Vesnice se blížila k zániku. Stalo se to na jaře, kdy docházely potraviny a nikdo z okolí se nechtěl k vesnici ani přiblížit. Všechno se silně přiostřilo, když onemocněl i sám šaman. Zmítal se v podivných křečích, měnil hlasy a jevil známky posedlosti zlým duchem. Ten, který je měl chránit, byl sám zasažen temnými silami. Osada tím byla vydána na milost a nemilost osudu.

I Jiweh zápasila s temnotou. Podivné šustění, zvuky a hlasy v místech, kde nikdo nebyl, chroptění a děsivý smích, to všechno nahánělo hrůzu až k smrti. Někteří přicházeli o rozum, jiní se klepali v bázni a panické hrůze. Čím větší strach chodil vesnicí, tím více zlo útočilo. Jiweh se přes všechny útrapy snažila uklidnit prací. Držela se ani ne kvůli sobě, ale kvůli svým mladším sourozencům, až jednoho dne zlo ukázalo svoji podobu. V rohu místnosti se začala zhmotňovat podivuhodná postava. Shrbená, skřehotavá, se zkaženými zuby a dlouhými zahnívajícími drápy se pomalu s vítězným smíchem začala plížit ke skupince třesoucích se lidí, kteří se shromáždili v hlavní chalupě. Byla mezi nimi i Jiweh. Těžko popsat pocity, hrůzu a děs. Lidé křičeli, jiní ztuhli a nemohli se ani pohnout a postava se přibližovala stále blíž a blíž.

Vybírala si svoji další oběť. Podívala se na Jiweh a skřehotavě se zasmála. Pomalu se k ní přibližovala. Jiweh stála cela zkoprnělá. Podivný skřet se blížil. To, co se dělo v dalších okamžicích, se jen těžko dá popsat. V posledním zoufalém pokusu o záchranu Jiweh vykřikla „Prosím a žádám předky svého rodu o pomoc a záchranu…”

Zahřmělo anebo jen vítr zaburácel v korunách stromů. V těsné blízkosti Jiweh se objevila zralá žena. Měla pomněnkově modré oči a černé havraní vlasy, které jí sahaly až k pasu.

„Opři se o mě.” řekla. Pak se podívala na šklebící se stvůru a pronesla „Zaklínám tě, Girlahu, stvůro zla, zaklínám tě poprvé silou Země k níž jsi vázán, navrať se do míst, ze kterých jsi vzešel!“.

Stvůra zasyčela a začala prskat, ale zastavila se.

„Zaklínám tě, Girlahu, stvůro zla, zaklínám tě podruhé, skrze sílu našich bohů tě vykazuji do míst, ze kterých jsi vzešel!“ stvůra zasyčela jako kdyby na ní vylili vědro horké vody. Pomalu se začala vytrácet, ale z posledních sil se ještě držela.

„Zaklínám tě, Girlahu, stvůro zla, potřetí a naposledy skrze moji moc a sílu i moc a sílu mého rodu tě zaklínám, navrať se do míst, ze kterých jsi vzešel!“

Girlah zasyčel, zašklebil se a zmizel.

Všude kolem se rozhostilo ticho. Posvátné harmonizující ticho. Jiweh se pomalu probrala ze šoku, který právě prožila. Nechápavě se dívala na ženu, která se na ni usmívala.

„Jsem Gywen…” odpověděla jí na nevyřčenou otázku.

„… zavolala jsi mě na pomoc. Chráním náš rod celé věky. Koluje Ti v žilách krev čarodějky, která se teď probudila.“ s těmi slovy zmizela.

Jiweh zůstala ještě chvíli stát s pusou dokořán. Rozum jí nedokázal zpracovat, co právě viděla a zažila. I ostatní stáli jako zkoprnělí a dívali se kolem sebe a na Jiweh. Psychický otřes, který právě zažili, se pomalu uvolňoval a posedlí se začali vracet zpátky do svých obvyklých kolejí. I šaman se probral, a aby nepřišel o svoje postavení, povolil sňatek svého syna Imraha s Jiweh. Sám ji přitom vyučoval bylinám a umění přírodní magie. To, co ji naučit nemohl a to, co ho převyšovalo, byl zvláštní dar, kterým disponovala od dané události.

Dar krve čarodějky, dar bájné kněžky Gywen, dar osudu vidět, cítit a tvořit neviditelné, nepopsatelné a magické…

Článek Nová čarodějka lesního chrámu – Jiweh se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Hned ráno po snídani a úžasném magickém nápoji, který vařila tentokrát Verunka, jsem dala druidkám na výběr, kde posvátné tance chtějí prožít. Vždy bývaly v chrámu, ale protože počasí nám přálo, nabídla jsem alternativu lesního chrámu. Ve vteřině bylo rozhodnuto, a tak jsme se řítily s větrem ve vlasech a s Gábinkou za volantem do nám známých míst, kde se probouzí každá lidská duše.

V autě byla samá legrace, jenže Verunka se nám znenadání začala vyvracet.

„To je síla holky, nemůžu ani dýchat, “ úpěla.

„Gája nás volá…”

Zpozorněly jsme, protože jsme věděly, že nás čeká něco výjimečného. Verunka je v tomto směru velmi citlivý lakmusový papírek na energetické výkyvy i zdroje. Vlastně můžu hrdě napsat, že je nejemotivnější druidkou chrámu. Když auto zastavilo na nám známe planině, vyřítila se bosá Verunka ven a běžela někam do lesa. Podívaly jsme se nechápavě na sebe.

„Já se zuju,” rozhodla jsem se nahlas.

Nebyla jsem si sice moc jistá, jestli je to dobrý nápad, protože jsem se domnívala, že země bude ještě studená. Ale protože jako kozoroh mám ráda výzvy, šla jsem do toho. Překvapivě jsem cítila teplo, když se moje bosé nohy dotkly Gáji. Děvčata moje praštěná rozhodnutí následovala. Ale to už nám Verunka mizela v lese, a tak téměř přískokem vpřed jsme se hnaly za ní.

Jenže ouha, vybrala si cestu přes ostružinové šáší.

„To nás popíchá” stěžovala jsem si nahlas.

„Když jí budeš věřit, tak tě nepopíchá.” hukla na mě Verča a zmizela za stromem.

A tak jsem se nadechla a jako baletka se snažila protančit ostružinovými minovým polem. Verunka se zastavila přesně uprostřed. Poloha to byla strategicky výhodná, byly jsme daleko od trasy hlavních výletníků, ale trny ostružin ve mně moc euforie nevyvolávaly.

„Nemůžeme jít někam jinam, třeba kousek dál? zaškemrala jsem.

„Běž si, kam chceš, já se odsud nepohnu.” kategoricky oznámila.

Představa, že běhám po lese a naháním poztrácené druidky mě donutila najít si v onom minovém poli svoje místečko a začít. Zavřely jsme oči a já jsem navodila úvodní meditaci, která mi intuitivně chodila.  A děly se věci! Nejsou to moje první tance, vím, že při nich tělo uvolňuje svoje látky a vy se dostanete do transu. Je to, jako by vám někdo píchnul drogy. A je to velmi příjemné uvolňující a osvobozující. Jenže tady to bylo jiné. Cítila jsem Matku Zemi tak intenzivně, jako kdybych s ní byla spojená.

A pak to začalo. Nějak mnou začínala proudit energie a já jsem se dostávala někam jinam, do jiného stavu vědomí. Prostupovala mnou síla něčeho hlubokého, starodávného, něčeho, co v nitru sebe znám. Opravdu se to nedá popsat. Moje pravá ruka vystřelila a začala kreslit znak, dost složitý znak, znak, který se mi vytetoval do mozku a který jsem měla potřebu malovat znova a znova.

Klíč k dimenzionální bráně! Otevřela jsem prostor kolem sebe. Verunka klesla k zemi a sotva dýchala. Tohle jí srazilo. Bylo to, jako když rozevřete závoj a uvidíte to, co vidí vaše duše, ten magický svět víl a skřítků. Byla jsem jako u vytržení a otevřenou pusou jsem nasávala všechny obrazy, které jsem viděla a vnímala. A pak jsem držela energii, hladila jsem ji a dala se zhutnit jako nadýchaná vata.  A tak jsem dělala kuličky a házela je do nebe. To vypadalo, jako když vidíte ohňostroj, a ve chvíli, kdy vybouchnou rachejtličky, spustí se na zem zlatý déšť. Byla to nádhera, a hlavně mě to bavilo. Je to stejné, jako když malému dítěti dáte to ruky bublifuk. Aby Matka nezůstala stranou, hodila jsem i pár kuliček nadýchané vaty na zem. Zlatá vlna třpytivého prachu se valila po zemi. Bylo to nádherné vidět a zažívat a především tvořit.

Každá z nás jsme to prožívala po svém, ale jsem si naprosto jistá, že tento zážitek otvírá nový prostor nejenom pro mě, ale i pro chrám. Od této chvíle můžu použít druidský znak a otevřít bránu tajemného světa i pro ty ostatní, kteří najdou cestu do chrámu…

Článek Beltainské tance matce Zemi se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

No a dnes jsem po uspokojení mých hladových potřeb a nalití si oblíbeného drinku (1dcl vanilkové absolutky a 3dcl mango zero sugar pepsi) šel tam, kde to mám rád. Taky jsem se chtěl vyčůrat – na to mám speciální místečko v rohu konzervatory, kde mám kanálek na střešní odpad s popelnicí přeměněnou na zásobárnu dešťové vody na zalévání kamarádek na zahradě. Ještě jsem ji nikdy nevyužil, kohoutek na zdi s připojenou hadicí je prostě jednodušší…

Vzal jsem si sebou druhý drink, poloviční. No, vodky tam bylo stejně, ale množství pepsi jsem ponížil. Tři ručně balené cigarety na ukončení večera jsem nechal na stole a jal se konat. Odbočil jsem vpravo ze dveří a tu jsem narazil na přítelkyni levanduli. Tarasila celou průchodnou cestu (nyní neprůchodnou) svým tělem. Hnán potřebou jsem jí prošel a se mnou šla její omamná vůně. Pořád. Dělal jsem svou potřebu a ona byla pořád okolo mne, všude. Je to má přítelkyně, máme se rádi, stejně jako mnoho dalších rostlin a keřů či stromů na mé zahradě. Prošel jsem zpět, sedl si na lavičku a koukal na kamarádku révu, se kterou mám tajnou dohodu o letošní úrodě. Ona ví, že letos hrozny nechci, chci jen, aby byla krásná, a tak se snaží a já to oceňuji. Vůbec to tu mám plné ženských, od malin, růží, třešně, jabloni a vrby, vlastně už dvou vrb, kanadské borůvky a Sářiny zahrádky.

Ale zpět k levanduli. Zapálil jsem si prostřední cigáro určené k ukončení dnešního dne a pořád byl v myšlenkách s ní, přítelkyní levandulí… Nedalo mi to a s drinkem v ruce jsem šel za ní hledajíce odpověď na otázku proč? PROČ? Proč se mi takhle silně připomíná . Stojím tam a ptám se… A ona se jen smála. Tak ji věnuji ještě víc pozornosti a ona se zase jen směje a víc a víc. Žádná převratná informace, žádná život a smrt přetvářející pravda, jen radost a smích. I já se začal usmívat a mít radost. Z ničeho, jen z harmonie. Harmonie mezi mnou a přítelkyní levandulí. Asi ji dám jméno, myslím, že je na čase .

Nemusíme vždycky prokazovat zaujetí a lásku dary a slovy, vnitřní pocit harmonie je nade všechna slova a vyjádření, držme se svých levandulí, zatím beze jména…

FEISICHOR se jmenuje… Od teď…

Článek Jak jsem prošel levandulí… se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Rohatý keltský bůh. Můžete ho vidět s parožím nebo s beraními rohy. Pán lesa a smrti. Kořeny tohoto boha jdou hluboko do pravěku, kdy je znázorňován na jeskyních malbách. Pokud pravěký lovec nic neulovil, zemřel. Proto pán lesa a smrti. Odevzdejte mu veškerá trápení, bolest jak fyzickou, tak psychickou. Nalaďte se na něj a požádejte ho o radu kam směřujete nebo co je cílem Vašeho života. V keltské mytologii je spojován i se silným sexuálním kultem. Je učitel magie a strážce živlů.

Freya

Překrásná vikingská bohyně lásky a válečnictví. Učila saider – posvátné učení spojené s melodií a ženskou magií. Je zdrojem ženské síly, sebevědomí, moudrosti. Můžete ji požádat o lásku, sebevědomí, moudrost a promluvil si s ní o svých problémech a požádat ji o radu. Pokud Vás zajímá zapomenutá magie, může Vám k ní předat klíč.

Issis a Ishtar

Akkadská bohyně, která přešla přirozeně do egyptského pantheonu jako bohyně Issis. Ochránkyně rodiny ale především sebevědomí v partnerských vztazích. Pokud potřebujete posílit sebevědomí, stát se přitažlivou a zářivou ikonou partnerského vztahu. Být nezávislá, tvůrčí a aktivní žena je přesně to, co získáte při kontaktu a rozhovoru s touto bohyní.

Danu nebo Rhianna

Bohyně plodnosti, před keltská bohyně. Jedná se o Matku bohů, je symbolem mateřství, plodnosti, a symbolem Matky Země. Pokud chcete otěhotnět nebo máte problémy rodinného rázu požádejte tuto bohyni o radu nebo pomoc. Můžete se jí zeptat na jakýkoliv problém, který Vás trápí.

Taranis

Hromovládce, nejvyšší z keltských bohů. Dodává sílu, mužnost a sebevědomí, dobíjí ztracenou životní sílu. Je to prototyp akčního mužství, rozvíjí charisma a přitažlivost. Při rozhovoru s ním se můžete zeptat na obnovování energie, sílu a sebevědomí.

Dračí kámen

Nově propojený kámen v době letního slunovratu. Má v sobě sílu a moudrost, a především hlubokou moc prastaré magie draků. Člověk, který se spřátelí s dračím kamenem, může získat přístup k zapomenuté keltské magii a může začít využívat tzv. dračí dech. Zeptat se ho můžete na cokoliv, jeho odpovědi budou hluboké a jsou spíš hádankou než odpovědí. Vyzařují však magickou moudrost a donutí účastníka k duchovní pokoře. Je ochranným symbolem před duchovní pýchou.

Článek Chrámový nemethon se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Měla zvláštní dar. Dokázala cítit sílu bylin, a tak připravovala čaje, lektvary i masti, které zázračně uzdravovaly. Pro vesnici byla nepostradatelná. Nápadníků měla spoustu, ale odmítala je všechny, protože ctila a milovala svoji rodinu, ve které se cítila šťastná. Když těžce onemocněla její sestra Kyra, seděla u ní trpělivě na lůžku a zkoušela různé bylinné variace čajů, aby jí pomohla. Ale byl to hluboký proces smrti, kterým si musela její sestra projít, aby získala své jasnovidné schopnosti. Krása Gywen přitahovala a vábila všechny muže z blízka i okolí. Pokud na někoho upřela svůj pohled, síla pomněnkových očí olemovaných dlouhými černými řasami byla až magická. Dotyčný se doslova utopil v jejím pohledu a byl ztracen navždy.

Dvořil se ji Rekles, mladý kupec, který vedl obchodní karavanu na daleký sever Evropy a zpátky. Byl pohledný, vzdělaný a vybraných způsobů. Ale Gywen nechtěla opustit rodinu a vydat se někam do daleké země. Nechtěla se přizpůsobovat jiné kultuře a společnosti. Rodina jí byla vším. Věděla, že její umění bylin a mastí je pro vesnici životně důležité. Vlastně bylo základem přežití. Jednou všichni lidé ve vesnici onemocněli záhadnou nemocí, která napadla celý kraj. Lid sužovaly vysoké teploty, zvracení i průjmy. Hodně jich v jiných rodech podlehlo této zákeřné chorobě. Byla to právě ona, která vytvořila směs bylin, které zabíraly a léčily. Jen díky ní rod přežil bez úhony. Byla nepostradatelná.

Ale jak dospívala a dozrávala, začala si víc všímat komplimentů, kterými jí muži častovali. Jako budoucí muži ve vesnici přicházeli v úvahu dva mladíci, protože ty, kteří byli mimo vesnici, odmítala hned. Starší bratr Dejraha – Tyweh – byl do ní přímo blázen. Kdyby chtěla sundat z nebe hvězdu, vylezl by na nejvyšší strom a skákal by tak dlouho, až by na nějakou dosáhl a donesl by jí ji. Nosil jí květiny, dárečky, byl všude, kam se pohla.

Druhý nápadník Ruwer byl trochu plachý. Nebyl tak aktivní, ale kdykoliv Gywen viděl, zdravil ji z dálky a díval se na ni jako na svatý obrázek. Přes svoji plachou povahu se jí dokázal vyznat ze svých citů a doufal, že pochopí hloubku jeho lásky. Patřil do rodiny, která dobře vycházela s Keylahem, na rozdíl od Tyweha, jehož rodina stála v přímé opozici k jejímu otci. Volba byla těžká, protože rozumem by si vybrala Ruwera, kterého jí vřele doporučovala i její rodina, ale srdce jí táhlo k Tywehovi. Ten ale patřil do rodiny, která nebyla moc oblíbená, protože rozpoutávala sváry mezi lidmi, byli lstiví a zákeřní ale manipulativní, vždy dokázali přesvědčit své okolí o své pravdě, a i přes ony negativní vlastnosti si vždy dokázali získat přízeň okolí. A jak už to v životě chodí, vždy se zamilujeme do těch nesprávných a hodní kluci s toužebným pohledem a platonickou láskou jsou nepřitažliví. Tak i Gywem se nechala zmást manipulací Tyweha, ve které byla jeho rodina nepřekonatelná. Věřila, že svojí láskyplnou energií dokáže smířit znesvářené rody. To se ale hluboce mýlila. Nedbala na varování své rodiny a podlehla sladkým a falešným úsměvům svého budoucího manžela.

Svatba byla neuvěřitelná. Povídalo se o ní v celém kraji léta. Všechno bylo dokonalé až do chvíle, než se jí narodilo první dítě. Pak se do ní opřeli celou svojí negativní a manipulativní silou. Nic neudělala dobře. Špatně kojila, nestarala se o rodinu, špatně vařila, vše, na co sáhla, bylo špatně. Bránila se, ale uklovali ji svými převrácenými argumenty, které úspěšně roznášeli po celé vesnici. A lidé vždy rádi věří pomluvám, zatímco pravdu nechají v roztrhaných šatech opodál.

Ze zářivé bohyně se postupně stávala služka a bezcenný tvor. Její rodina se jí zastávala, ale po sňatku to byl muž, který vládl rodině. Patriarchát byl nezpochybnitelný a na vrcholu své moci. A tak Gywen hořce litovala svého naivního rozhodnutí. S bolestí nesla svůj kříž. Jeho rodina začala zpochybňovat i její práci s bylinkami. Vyzdvihovala momenty, kdy se jí nepodařilo vyléčit nemocného a napadali ji, že se má více věnovat rodině, než lítání po lese a trhání kytek. Sušení bylin prý vadí Tywehově matce, dělá to bordel v chalupě a ona je z toho chudák dušná.

Měla to vážně těžké, ale Bůh jí dal někoho, pro koho našla sílu žít. Její třetí dítě Tywera se jí neuvěřitelně podobala a měla k ní velmi blízko. Byla jejím andílkem a někým, kdo jí vykompenzoval všechnu tu ztrátu a bolest. Situace se změnila ve chvíli, kdy vesnice byla napadena a v krutých bojích byl zraněn její muž. Bylo to spíš náhodou, než že by se statečně postavil za svého náčelníka, ale sněť, která se mu dostala do nohy, se rozšiřovala.

Napadal Gywen, že mu záměrně nechce pomoct, že mu chce uškodit. Až se sněť roznesla po celém těle a ve vysokých horečkách umíral. Teprve po jeho smrti se mohla vrátit ke své původní rodině, zlomená, nemocná a vyčerpaná. Ze zářivé bohyně byla šedá myš, kde jen barva očí připomínala její někdejší krásu. Ale byla tu její dcerka, pro kterou žila a pro kterou jí ještě život dávala smysl. Chodily spolu na bylinky, dívala se na Gywen tím čistým sladkým láskyplným pohledem, který jí kompenzoval všechna ta utrpení i bolest. Byla s ní naprosto šťastná. Její malá teplá ručka a dětský pohled byl důvod, proč každé ráno vstávala.

Ale chyběla jí láska. To horké obejmutí, láskyplné polibky, to, co by jí znovu postavilo na nohy jako blahodárný lektvar života. Ruwer v té chvíli ovdověl, a tak je rodina zase dala zpátky dohromady. Svatba byla malá a v kruhu rodiny. Jenže Ruwer už Gywen nemiloval. Stále měl v srdci svoji první ženu, prý za to, že mu dala ty jeho děti. Denně chodil na její hrob s čerstvými květinami. Ona byla jen ta, co měla uklidit, uvařit a postarat se mu o děti. Jeho děti ji ani nepřijaly, byla pro ně neviditelná, ať se snažila jakkoliv. Ten, který jí měl dát sílu života, se stal posledním hřebíkem do její rakve.

Až jednoho dne onemocněla její dcerka. Dívala se na Gywen smutným, láskyplným pohledem, když jí v teplotách utírala zpocené čelíčko. Gywen ji držela v náručí a chtěla jí předat svoji životní sílu, chtěla vyměnit svůj život za její, ale marně. Cítila hlubokou bezmoc, tu nejhlubší, jakou kdy v životě zažila. Teploty neustupovaly a když malá Tywera otevřela svoje světle modrá očka zastřená teplotou, podívala se na Gywen, pokusila se o úsměv a řekla – „Mám tě ráda, maminko.“

„Miluju tě, broučku…” odpověděla Gywen a snažila se zchladit její rozpálené tělíčko.

Až jednoho dne se malá Tywera probudila a dlouze se na Gywen podívala takovým podivně smutným, ale láskyplným pohledem a Gywen věděla, že to je naposledy, co se na ní dívá.

„Mám tě moc ráda maminko…” řekla jí a její pohled potemněl a vyhasl. Duše malé Tywery se odebrala na dalekou pouť ke svým předkům. Gywen začala naříkat, přitiskla k sobě již mrtvé tělo své dcerky a odmítala ho vydat ze svého náručí. Řvala jako raněné zvíře, když se k ní někdo přiblížil a chtěl jí sebrat již bezvládné tělo Tywery.

Nikdo si s ní nevěděl rady. Musel přijít její bratr Keylah. Ten, co jí v dětství prováděl zlomyslné kousky. Dnes z něho byl krásný urostlý muž.

„Musíš mi dát Tyweru.” řekl jí láskyplně a hladil jí po rameni.

„Nééé…” naříkala Gywen. „Jí né, prosím, jí né!”.

Nakonec jí museli sebrat mrtvé tělíčko její dcerky silou. Řvala jako raněné zvíře, jako by se úplně pomátla na rozumu. Když zapalovali Tyweřino mrtvé tělo na hranici, museli ji držet, jinak by za ní skočila do plamenů. A po obřadu zůstala na kolenou u hranice popela. Klečela tam celý den až do večera. Keylah za ní přišel a dal jí přikrývku na ramena a připomenul jí, že se teď musí šetřit, když je těhotná. Dívala se na něj nechápavě, protože nic kromě hluboké prázdnoty nebyla schopná cítit. Za několik měsíců porodila. Porod byl těžký a byl pro ni vysvobozením. Ani si nevšimla, jak krásné pomněnkové oči má její novorozený chlapeček. Když její muž za ní přišel a začal jí vyprávět, co dělají jeho děti z prvního manželství, jak jsou úžasné a jak své mrtvé ženě zase donesl čerstvé květiny na hrob, dívala se na něj nechápavě. Protože se mu právě narodil syn a on to nepochopil. Zůstal zacyklený ve své minulosti. Naštěstí vešel Keylah.

Natáhla k němu ruku a řekla: „Chci, aby se jmenoval po Tobě a aby z něho vyrostl takový válečník a člověk jako jsi ty. “

A šibalsky se na něj usmála. Tím pohledem mu odpustila všechny jeho skopičiny, které jí v dětství prováděl. A pak se podívala do dálky a šťastně a láskyplně se usmála. Uviděla tam zářivou a šťastnou Tyweru, jak k ní natahuje ruce.

„Už jdu beruško, už jdu za Tebou…“ řekla nahlas a v zářivém úsměvu její pohled vyhasl.

Na přání náčelníka Keylaha byl její popel smíchán s popelem její dcery Tywery a pochován samostatně. Matka a dcera a jejich hluboká láska tak zůstala navěky ukrytá v lesích našeho lesního chrámu a šumí tam dodnes.

Tak pokud tak někdy vstoupíte, utište své myšlenky a možná uvidíte malé děvčátko s modrýma očima, jak sbírá kytičky a nosí je zralé ženě s moudrým úsměvem…

Článek Smutný osud Gywen se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Byla tam, když mu srdce krvácelo, byla tam, když potřeboval pomoct. Měl malého synka. Dávala mu prostor, aby mohl být se svými dětmi, aby dceři postavil dům, aby trávil víc času se svým malým synem. Chtěl pejska.

Ochotně se o něj starala, když seděla doma a pekla cukroví na zakázku. A byla úspěšná. Pořad si tady něco čochtáš, říkával. Neocenil jí. Stále víc času trávil o víkendech na své chatě. Ona musela být doma. Hlídala pejska. Na chatu nesměl, dělal by mu tam bordel.

A pak přišla ta druhá. Byla mladší, štíhlejší. A on se začal měnit. S tím, jak do něj pronikala její energie, tak se měnil. Zmizelo jejich povídáni, zmizelo to, co ho dělalo výjimečným, přitažlivým, krásným. Mizela její energie a nahrazovala ji jiná. Postupně před očima se stával jiným člověkem. Povrchnějším, prázdným. A tehdy cítila, že je něco špatně.

Přišla na karty, a pak do chrámu. Posílila sama sebe a on to zaznamenal. Nechtěl jí ještě opustit. Fyzicky patřil sice ještě jí, ale čas trávil s tou druhou. Párty, různé společenské akce. Ona musela hlídat pejska. V pátek odjížděl a v neděli večer se vracel. Byl stále jiný, měnil se. Už neslyšel její volání, zapomněl, že ji miloval.

A tak jednoho dne, když přišla domů, byly odstěhované všechny věci a on zmizel. Prý ji má rád, ale vyšumělo to mezi nimi. Jenže ona ho milovala. Psa mu nechala, aby se naučil zodpovědnosti, aby něco pochopil…zbyl jí jen chrám a laskavé srdce, které měla vždy. Ale přes veškeré úsilí se nepodařilo vyčistit palčivou bolest v hrudi, a tak předala kormidlo kapitánovi.

Napsala mu ohledně psa. Prý ho dal pryč, protože ho musel hlídat a na chatě všechno rozkousal. Jak by ne, chtěl domů, k ní. Prý ho dal hodným lidem se zahradou. To jí nestačilo, a tak po 3 měsících za ním přijela, aby se dozvěděla, kde je ten pes. A uviděla ho. Ze třpytivého, zářivého muže tam stál zarostlý, prošedivělý shrbený stařec. Ne každá energie ženy je láskyplná a nastavující. Jsou i ženy, které energii vysávají a odebírají pro sebe. Nerozhoduje, jestli s někým jednou za uherský rok spíte nebo ne. Rozhoduje, čí energii do sebe denně vstřebáváte a čí názory a myšlenky pojídáte. Tím člověkem se stáváte.

Žasla nad tím, jaká proměna se s ním stala. „Přeju ti, abys byl šťastný.“ řekla na závěr dialogu, u kterého mu narovinu nastavila zrcadlo. Nechápal to. Nedokázal pochopit, jak dokáže být, tak nad věcí, když on neměl ani odvahu jí narovinu říct, že ji opouští. Jenomže to, co si možná neuvědomila, bylo, že ona jeho odchodem zkrásněla a rozkvetla, zatímco on zestárl. Byla to totiž její energie, která ho dotovala a rozsvěcovala, která mu dávala ten lesk a přitažlivost. Muž je prázdná nádoba, kterou žena dokáže naplnit a rozsvítit svojí láskou. A pokud ti, kteří dostávají a svítí, nechápou dar, kterého se jim dostalo, musí zase klesnout na své dno, aby vstoupili do pokory, kterou zahlušili svým egem…

Článek Srdce dámy v brnění se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.