Při stavbě chrámu dochází ke spoustě zajímavých a zábavných situací, se kterými jsem tě, milý čtenáři, chtěla seznámit. Je to naprostá tragikomedie, přesně taková, jakou přináší život sám. A tak je na tobě, jestli po přečtení mého příběhu skončíš v záchvatech smíchu anebo s kapesníkem v slzách. Škoda, že se nedokážu převtělit do mouchy, abych se mohla dívat a pozorovat každý tvůj úsměv, záchvat smíchu nebo pláč. Beru všechno, protože vím, že pokud člověk vypouští své emoce, je to očistný proces, ať jsou emoce jakékoliv.
Ale zpátky k příběhu. Opominu příjezd mého přítele Fandy, který se po 3 měsících harcuje z Anglie, aby pracoval na přestavbě schodiště v chrámu, které se podobá velmi rozeschlé palmě a členky chrámu se na něm houpají jako na provazovém mostě. Takže na něj vstoupí jen ty nejodvážnější, nebo ty, jejichž základní potřeba je neodsunutelná (nahoře je druhý záchod).
Vyzvednout ho měl Marek, se kterým se téměř neznali. Měli na sebe sice kontakt, ale Fandovi po příjezdu do ČR nefunguji hned sítě a naskočí až za hodinu, tak se domluvili, že na něj počká na benzínce. Fanda znal jen auto, ve kterém Marek přijel, a tak se jedné deštivé březnové noci na pumpě cpal do cizího auta se slovy „Ahoj, já jsem Fanda, a jestli jsi Marek, tak spolu jedeme do chrámu…”.
Naštěstí to dobře dopadlo a s hodinovým zpožděním dorazili. Koukala jsem z okna a křičím na dálku na Marka „To není on, vzal jsi cizího chlapa, tak ho odvez zpátky na letiště…” pochopili můj suchý humor a po přivítáni českým pivem jsme šli všichni do hajan. Ráno jsme vstávali brzo a po lehké zdravé snídani, kterou Fanda odmítl (ovesná kaše je prý jako sušené piliny), jsme šli na věc.
„Jdu ven a vytáhnu svého ptáka” oznámil lakonicky Marek a Fanda zpozorněl. „Jdu se ven kouknout na to, jakého má Marek ptáka…” stejně lakonicky odpověděl Fanda a vyřítil se ven za Markem. Pak se oba uspokojeně vrátili zpět do chrámu. Je vážně krásnej, obdivuhodně zhodnotil objekt Fanda, když se vrátil. (Marek má sokola rarocha a každý den ho musí vyndat ze staré části domu, aby byl na větru i dešti, takže pokud to vyznělo jinak😂, tak doufám, že jste se pobavili tak, jak se bavím já).
A teď k hlavnímu bodu programu. Kluci šli na to! Vypadali jako Pat s Mat, když vymýšlí, co s tím, včetně všech idylický nápadů. Prvně chtěli rozdělat jen pár schodů, pak zjistili, že to je špatně založené od základů, pak tu začaly vypadávat matky a tyčky z postupně rozebíraného schodiště a padaly na kuchyňskou linku, židli a podlahu. Tento kovový déšť jsem ustála bez nehody, protože jsem si odsedla do rohu místnosti, a s vysvětlením, že jdu psát příběh, jsem celou situaci přežila bez nehody.
„Narvi to tam…”. „Narvu, ať se to viklá, jak chce… mám nápad, vytáhneme kozy ven…to je dobrý nápad…Drž to pořádně…Musím tě zneužít Marku… (v této chvíli jsem měla potřebu zasáhnout a začala jsem hájit Marka, že na zneužívání není zvyklý, v té chvíli se na mě oba nechápavě podívali, a tak jsem pokorně zmlkla a věnovala se dál svému psaní).
Přestavbu přerušila návštěva jednoho kamaráda a jeho ženy. Vypadala jako vopuchlá nit, a tak jsem z pocitu zoufalství spořádala chleba s paštikou, abych si vykompenzovala poct méněcennosti (holky, doufám, že mě chápete a že se mnou trpíte). Po odchodu Fandy ven se celé práce zastavily a bylo vidět, kdo je tady skutečný vůdce.
Jak se vrátil, hned se Pat a Mat zase vrhli do díla. Fanda, jako dobře cvičená opička, se vyšplhal nahoru a po odšroubováni zábradlí už nahoře zůstal. Marek se nechtěl nechat zahanbit a šplhal se za ním, připadala jsem si jako v džungli, jen nebylo jisté, kdo z nich je v této chvíli Tarzan.
„Muž miluje výzvu, žena pochvalu…” prohlásil Marek ve chvíli, kdy se zbytek schodiště viklal jako třtina ve větru. Čekala jsem, kdy přijde karambol, tipovala jsem, který z nich spadne jako první, a ten druhý hned na něj i se zbytkem schodiště. Byla jsem připravená prokázat své zdravotnické schopnosti a s lékárničkou bídně vybavenou zachraňovat lidské životy.
„Budeš prostě stát a držet…Soňo…” významně mi zdůraznil Fanda (jednalo se o žebřík, který byl krátký a kluci vymysleli, že pod něj dají palety). „Ano budu držet, ani se nepohnu…“ ubezpečila jsem ho. „Zbytek doladíme v průběhu tvého držení…” dovysvětlil. A hrnuli se ven “vytáhnout ty kozy” a dát je pod schodiště.
„Jakš takž držím, ale neručím za výsledek…” řekl Fanda a významně se na mě kouknul. „Tak pojď a tady budeš držet ty”. Vyděsilo mě to! Fanda napravo, Marek nalevo, já uprostřed držím viklající se středovou tyč.
„Co mám dělat, až to na mě začne padat?” ptám se zděšeně. Uteču, dodávám si odvahu. „Jednu ruku si dej nad hlavu a druhou drž schodiště.“ dostane se mi odborné rady od Fandy. „Dívej se nahoru na střešní okno na nebe…” dostane se mi druhé odborné rady od Marka. „Ať víš, do čeho jdeš…” přitaká Fanda. Odevzdávám tedy svůj život do rukou Božské prozřetelnosti a držím se hluboké víry, že jsem ještě dost mladá na tak náhlý skon.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Schodiště bylo rozebráno a smontováno a já jsem pochopila, jak bohatý život vedu a jak skvělé zážitky zažívám každý den, a to nejlepší je, že se o ně mám s kým dělit. Poznání toho, že obyčejný život a obyčejné situace v sobě skrývají vnitřní krásu a vlastní poezii, která se dokáže otevřít jen tomu, kdo jí umí naslouchat, to přece stojí za to…
