Nedávno jsem měla krátký telefonický rozhovor se svou kamarádkou.
Svěřila se mi o svých obavách ohledně svojí práce a zda směřuje tím správným směrem. Chtěla znát můj názor a co si o tom celém myslím. O svých cílech nepochybuje ani nezpochybňuje, že v této společnosti vykonávána dobrou práci. Vím, že je dobrá znalkyně svého oboru a je to “srdcařka” a nic neošulí.
Pokud se vás někdo takto, s jasně zřetelnou obavou v hlase, zeptá, pravdivou odpověď si bezpochyby zaslouží.
Nejen, že se v tu chvíli otevře a ukáže svoje strachy, ale i dovolí nahlédnout pod svou pokličku a tím projeví svou zranitelnost.
Ruku na srdce, kdo z nás to skutečně umí?!
Odpověděla jsem jí nejlépe, pravdivě a co nejupřímněji tak, jak jsem v tu chvíli dovedla…
…Ale doma mi došlo, že celé to je mnohem složitější a zaslouží si větší zamyšlení. Pochyby, o kterých se mi svěřila, znám. Mnoho let jsem jimi procházela a dost možná je důvěrně znají i mnozí z vás.
To bych nebyla já, abych se hluboce nezamyslela.
Uvařila jsem si proto kávu, sedla si do křesla a hloubavě přemýšlela nad tématem.
Zkuste si vybavit scénu z filmu Rozpuštěný a vypuštěný a jak policejní inspektor Trachta s praktikantem Hlaváčkem sedí proti sobě, mlčí a svým hlubokým přemýšlením hledají svého vraha, anebo aspoň sprostého podezřelého ☺.
Zhruba tak i já pátrala ve své hlavě a hledala správné nitky myšlenek, ze kterých bych něco kloudného vytvořila.
Po půl hodině intenzivního přemýšlení jsem měla název článku.
Fajn, takže začátek bych měla a mužů se dál strhávat proudem svých myšlenek.
Téměř patnáct let pracuji v oblasti HR, kde jsem začínala od píky, bez potřebného vzdělání, bez zkušeností s prací s lidmi, bez ponětí, co vůbec tato práce obnáší.
Mojí první pozicí byla náborářka v personální agentuře, kde jsem se denně dostávala do kontaktu s lidmi, kteří hledali práci, zoufale posílali svoje životopisy do všech možných stran a mnohdy už nevěděli jakého stébla se chytit a já je chtěla zachránit stůj co stůj.
Nejlépe všechny a najednou.
Bylo mi jich líto a mrzelo mě, že jsou všude odmítáni.
Obraceli se na mě a já jim, i přes veškerou snahu, nemohla pomoci, protože nebyli vhodnými kandidáty a nesplňovali představy klienta, tudíž nebylo, co jim nabídnout.
Nahromaděnou frustraci z neúspěchu jsem si nosila domů a k tomu vagon pochyb, zda svou práci dělám dobře. Občas se to promíchalo i se studem, že já se mám lépe než oni, nic mi nechybí, mám slušnou práci, pěkné peníze, a to mě o to víc hnalo k záchraně všech.
To, že zachraňovat nelze jsem po letech pochopila také. Než ale samotné pochopení vůbec přišlo, stálo mě to pěkných pár profackovacích lekcí, kterých mi zjevně bylo třeba.
Časem, a už v jiné společnosti, na pozici personalistiky, jsem dovolila jiným mě pracovně zneužívat.
Sama jsem jim otevřela dveře a udělala ze sebe fackovacího panáka, stala se obětí šikany, závisti a nechat na sebe svalit vinu za jiného a neřekla na svoji obhajobu ani fň.
Byla jsem konfrontována i s tím, že svoji práci nedělám dobře, mluvím s lidmi špatně, moje tělesné proporce mi nedovolí pracovat rychleji a celkově kdokoliv a kdykoliv má právo radit mi, jak se to vlastně správně dělá, aniž by mojí práci skutečně rozuměl.
Teď už po těch letech jsem si vědoma toho, že to celé mi bylo třeba.
Pro všechno to, co vím dnes, musela jsem zažít včerejšek.
Zkoušky, které mi byly servírovány, nepotřebovaly zvací dopis, vepluly do života samy a někdy dokonce přišly ze strany lidí, od kterých bych to do té doby nečekala.
A já, navzdory lásce ke své práci, jsem to neustála a po nějaké době se tím vším nechala udolat.
Položila zbraně, vzdala to, zamávala bílou vlajkou a odešla pryč.
Celá vyčerpaná a vycucaná jsem se rozhodla vyzkoušet jiný druh práce a obor, o kterém nemám potuchy. A tak jsem rovnýma nohama skočila do slepé uličky.
Překopala celý pracovní i soukromý život ve snaze utéct od pomluv, lidské závisti a zákeřnosti, někam daleko, kde mě to nebude mít šanci najít.
Hrdinně jsem odrážela hlasy ostatních, kteří to celé vůbec nechápali, co mě k tomu vede, ale já si stála za svým rozhodnutím v nejlepším vědomí a svědomí, že dělám správně.
Neviděla jsem, že je to útěk od reality, které neumím čelit a střemhlav letím do ještě většího průšvihu.
Velmi rychle to vzalo za své a počáteční nadšeni ze správného kroku vystřídalo zklamání a těžké vystřízlivění.
Každý den jsem se probouzela s bolestí na hrudi a s pocitem jako by mi někdo vyrval srdce z těla ven.
Duše na mě řvala a pak plakala, toužila po návratu, ale já ji přemlouvala, že to nejde a že to prostě musíme přežít. Tolik změn jsme udělali a teď je to ještě horší?
„Nene to musíme vydržet”, rozhodla jsem!
Bolest na hrudi přetrvávala dál a moje statečná dušička řvala jak o život, doteď jí slyším, jak mi huláká do uší, až mi celé zaléhaly.
Od té doby, kdykoliv se dostanu do pracovního nervového vypětí, začne mě bolet v uších a já hned vím, že je čas se zastavit.
Hlad po návratu byl silnější a nedal se přehlušit rozumem, strachem ani časem.
Bylo potřeba vymyslet, jak se vrátit zpět.
Chtěla jsem zase v sobě cítit naplnění a radost z dobře vykonané práce, které rozumím a baví mě.
Měla jsem zkušenosti, které už nechtěly ležet ladem, a no tak se nedalo dělat nic jiného, než se opět vydat po krkolomné cestě zpět.
(Ťukaní na čelo mojí rodiny asi pominu, taktéž věty začínají na „neříkali jsme ti to?!”)
Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem našla tu správnou odvahu a odepsala na pracovní inzerát do HR oddělení.
Netušila jsem, že v jedné společnosti poblíž Kolína, se pro mě ušila pracovní pozice přímo na tělo a padne mi lépe než jakékoliv šaty na míru.
A já do těch svých šatů vklouzla jako by mi patřily odjakživa a od té doby jsem zase “doma” i v práci.
Samozřejmě nevím, zda je toto moje poslední pole působnosti a časem nepřijde čas zvednout kotvy a jít zase o dům dál.
I to se může stát.
Co vím je, že nyní již mám nastavené svoje limity i hranice, které nepřekračuji.
Práce pro mě znamená pilíř, o který se musím pevně opřít, postavila jsem si pevné základy z laskavosti a otevřenosti k lidem, se kterými spolupracuji.
Zatím to funguje a doufám, že bude, co nejdéle to půjde a nejlépe jak dokážu.
Poraněné srdce jsem zotavila a nyní ho již nedám celé, stejně jak radí Sonička ve svém úžasném videu.
Nevyplatilo se mi to a teď už vím, že ho především potřebuji já.
Posazené na správném místě, celé a zdravé, abych mohlo fungovat i pro ostatní, kteří to budou potřebovat.
Prohry a neúspěchy patří k cestě za úspěchem, ale pokud nepřestaneme pracovat srdcem, věrni sami sobě, nemůže nás úspěch a štěstí minout.
A pokud i vy se občas potýkáte s pochybnostmi nad sebou samými, zkuste se zeptat srdce, třeba vám to poví samo a mnohem lépe, než kdokoliv jiný ❤.
