Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj příběh, který se mi stal a zkušenosti, které jsem si odnesla. Můj život v posledních letech nestál za nic a ani nevím jestli jsem ho vůbec žila, nebo spíše přežívala, protože jsem znala v poslední době samé návštěvy lékařů a cestu z práce do práce. I když jsem se snažila své zdravotní problémy řešit různými čínskými metodami, homeopatii, suchými jehlami, pomáhalo to jen chvílemi. Když už jsem opravdu nemohla , tak jsem zůstala doma a bolesti mi braly čím dál víc síly. Po nástupu zpět do práce to bylo těžké, špatně jsem se zařazovala do kolektivu a snažila se aby to nebylo tak moc znát, ale vstávání o půl jedné v noci se na mě víc a víc podepisovalo a já stále neposlouchala své tělo, že už nemůže. Když jsem odešla na další neschopenku, kdy jsem opravdu odpočítávala každý den a měla záchvaty žlučníku i přes to jsem se snažila odvést práci jako ostatní.
Začalo ponižování v práci, že mám toxický obličej, že odrazuji zákazníky a všechno možné, jen aby se mě firma zbavila bez odstupného. Já jsem si říkala: nemůžu přijít o práci, co budu dělat. Čím víc jsem se nechala ponižovat, tím víc bolesti jsem zažívala. Chtěla jsem se s nimi domluvit slušným způsobem, aspoň tak bych to dělala já. Bohužel lidé nejsou takoví, je to smutné.
Tím všechno začalo. Bylo to pro mě peklo kdy ráno vstáváte v bolestech a strachu. Nemůžete nic dělat , protože Vám tak buší srdce a chce se Vám neustále brečet a nejde to zastavit . Doma to všechno zakrýváte, aby nikdo nic nepoznal, klepou se Vám ruce, až už dojdou síly na všechno a vy si přejete jenom jedno, prostě odtud odejít na dobro, nikoho nezatěžovat a nebýt nikomu na obtíž. Přestala jsem vycházet i mezi lidi, byla jsem sama sobě odporná. V tu dobu můj syn zrovna dělal zkoušky na inženýra a když jsem ho vždy ráno viděla jak nemůže dýchat, má stres a dává do toho všechno, a i tak to chce vzdát, moc jsem mu chtěla pomoct . Viděla jsem v něm sama sebe a začala mít o něho strašný strach. Začala jsem přemýšlet co udělat i sama se sebou a jak mu pomoct, aby se u něho jednou neobjevily stejné myšlenky.
Má úžasná kamarádka v tu dobu už jezdila k Soničce a viděla jsem u ní neskutečné změny. Pořád jsem neměla tu sílu a nevěřila jsem, že se z tohoto ještě vůbec můžu dostat. Ty strachy a to, že jsem k ničemu mě už tak strašně ovládalo, že se to ani popsat nedá a pokaždé, když jsem se svojí mámou o něčem mluvila tak mě ještě víc mě srážela na dno. Jaké parchanty porodila a já už se potýkala s depresemi o kterých nevěděla, protože cesta k ní zpátky po 20letech byla těžká a já nerada vzpomínala na dětství. Když už jsem věděla, že už to opravdu nezvládnu tak jsem si řekla, že vyzkouším Soničky karty a napsala jsem jí o termín, jestli bych mohla přijet a řekla jsem si pokud ten termín vyjde tak je to cesta. A vyšel i den i čas….Jela jsem se vlastně zeptat na cestu a věci co jsem chtěla, ale nakonec jsem se k tomu nedostala a vzala mě hned na terapii trhání. Opravdu bolestivý zážitek, ale změny viditelné… byla jsem jí strašně moc vděčná, ale bohužel mě to dlouho nevydrželo .
V tu dobu jsem pořád řešila výpověď v práci a pochopila nenávist a faleš lidí s kterými jsem pracovala a nedokázala jsem to zpracovat. Opět jsem jela na terapii, tentokrát na dračí dech, ale to nebyl takový účinek na mě. Já jsem potřebovala přebíjet bolest bolestí, nevím proč, ale tam jsem cítila větší úlevu. Pak přišlo další trhání, už jsem na to vůbec nechtěla jít, nechtěla jsem už po těch všech bolestech zažívat další, ale cítila jsem, že jinou cestu nemám pokud chci se sebou něco dělat, že bych zase spadla dolů, protože jsem neustále řešila výpověď. S těmito lidmi se vůbec nedalo domluvit slušným způsobem, jediné co po mě chtěli bylo : podepíšeš dohodu , jiná možnost není , jinak tě pošleme na jinou prodejnu. To bylo pro mě nereálné, někam v noci dojíždět a na to oni spoléhali. Rady od právničky byly nadějné a v můj prospěch. Pořád jsem zvažovala jít do toho či nejít, ale paní s kterou jsem jednala byla tak arogantní, že už jsem v hlavě měla jen myšlenky odejít a nenechat se touhle firmou dál ponižovat. Už jsem cítila, že mi za tohle nestojí ani peníze, a tahání s těmito lidmi, protože mi to bralo všechnu tu sílu , co jsem si v posledních dnech snažila načerpat a měla jsem podporu i doma, že to zvládneme nějak. Manžel už viděl jak mě to trápí, už ani on neměl sílu se na mě dívat co to se mnou dělá. Možná jsem vypadala, že jsem slaboch pro firmu a měli radost z toho jak dobře to vymysleli, ale tohle nebyla pro mě prohra, ale vítězství, že už do toho nedám ani kousek své energie, kterou jsem opravdu potřebovala. Ve finále podpis výpovědi byl opravdu na úrovni. Kdyby mi to dali podepsat na ulici se zákazníkem, tak by to vyšlo na stejno, ale po podepsání se mi neskutečně ulevilo, že jsem tohle opustila.
Od Soničky jsem dostala pozvání do chrámu, který by mě mohl pomoct až ukončím práci a neschopenku. Pozvání jsem se strachem přijala. Můj strach spočíval i v tom, že půjdu mezi tolik lidí. Rok a půl jsem byla zavřená doma a vycházela minimálně a uzavírala se. Ještě v ten pátek jsem vůbec nebyla v pohodě a řekla jsem si, že nepojedu, že nikomu nebudu kazit den, ale když mě večer řekla Vlaďka, že se mám rozhodnout až ráno podle toho jak to budu cítit to byl zlom. Nikdo mě nikam netlačil a já se ráno vzbudila, že chci jet…. Celou cestu jsem se bála co budu dělat, ale bylo to neskutečné. Když jsme se tam posadili a vy s těch lidí necítíte žádnou nenávist a cítíte se mezi nimi opravdu hezky, pak to z Vás úplně zázrakem opadne. Na cestě lesem už jsem cítila zvláštní věci jako těžknutí nohou, bolení u srdce a u kruhu už jsem se z ničeho nic rozbrečela strachy a klepala se strachy z mojí mámy. Dášinku, moc děkuji za tvoje objetí, ty jsi věděla všechno ani jsem nemusela mluvit. Když se v kruhu začal čistit můj příběh, máma a tatínek, bylo to hrozně moc těžké se na to dívat, jak Vlaďka je teď mnou a já, když jsem do kruhu vstoupila, tak jsem si myslela že to ani nezvládnu se své mámě podívat do očí po tom všem co jsem s ní zažívala v dětství, kdy jsem za všechno dostávala mlatu, kdy mě za trest zavírala do komory po tmě i když věděla jak strašný strach a hysterii mám, byl to prostě trest. Znala jsem pouze neustále nadávky a bití, až jsem už svého tatínka neustále prosila ať se rozvede, bylo to u nás strašné. Máma po něm házela nože, ten strach byl hrozný. Můj příchod domů musel být vždy na minutu, abych nedostala výprask. Tak jsem si na digitálních hodinkách stopovala přesně kolik jede výtah do 5 patra a zazvonila přesně , tak moc jsem se bála. Jenom jsem musela čekat až má sestra dosáhne věku, kdy i ona půjde k soudu a my budeme moci u soudu říci, že chceme jít s tatínkem, abychom se s ní nemuseli stěhovat na Slovensko. Bohužel po rozvodu, i když jsme žili s tatínkem, tak soudy s mámou trvaly další roky a já pořád stála mezi nimi. Výslechy, svědectví, už jsem se i ve škole nezvládala soustředit, bála jsem se kdo mi co zase vyčte, že jsem tam řekla. Bylo mi hrozně a já už to také nezvládala. Když přišla zpráva, že se se mnou přítel v tu dobu rozchází , tak to byla ta poslední kapka a já se rozhodla to ukončit pitím s prášky. Sestra přišla dřív než jsem čekala a já se z toho dlouho dostávala. Když jsem to v kruhu vyčistila, tak se za pár dní začaly dít zvláštní věci. Večer mi od mamky přišla nečekaná zpráva. Dobrou noc , mám tě moc ráda. Tohle mi nikdy neřekla a já jsem si to už jako dítě strašně moc přála, i sestře jsem záviděla, jak jí objímá a já jsem musela jít vždycky pryč. V ten moment mě vyhrkly slzy štěstím a nepopsatelný moment. Když jsme potom přijeli na návštěvu opět se mi stalo něco neuvěřitelného…. Mluvili jsme u stolu a ona se zvednula a obejmula mě a řekla, že jsem jí to jednou řekla, že to nikdy nedělala a že mi to chybělo a další slova, jak mě má moc ráda a že lituje, že to nedělala. Tak to už bylo pro mě něco neuvěřitelného. Přemýšlela jsem zda se mi to nezdá, ale i všechny telefony co od ní teď jsou ,jsou úplně jiné a nezačínají žádnou nadávkou , jako tomu bylo před tím.
Opravdu zázraky se dějí a mě to začíná posouvat jiným směrem a snažím se, jak říkáš Soničko, počítat příklady se kterými jsem si nevěděla rady. Další příklad po xx letech jsem sebrala odvahu a šla na bazén, kam jsem nechodila když mi řekl po porodu manžel, že jsem tlustá a měla bych se sebou něco dělat. V ten den jsem se zablokovala, že se už v plavkách nikde neukážu. Ten posun po jednom semináři je naprosto neskutečný a úžasný…. Mizí mi ze života lidé kteří měli pouze masku a zůstávají opravdu ti, kteří mě nenechali padnout a vždycky při mě stáli, když mi bylo nejhůře, že Dašinku….
Děkuji vesmíru, že mi dal další možnost tu zůstat s Vámi. Děkuji za Vaše krásná slova od všech co jsem byla s Vámi v chrámu a tolik objetí ♥️♥️♥️
PS: Teď jsem na sebe hrdá, že jsem nedokázala přebít nenávist nenávistí a mstít se lidem. Protože tohle není žádná cesta ,je mi takových lidí líto…. Cítím se jako zachráněná princezna z hradu, kde jsem byla zavřená roky za mřížemi a teď si vynahradím ty všechny roky a budu si užívat život a dávat lásku ..♥️♥️♥️ Každá sebemenší změna Vám dodává sílu bojovat a pracovat na sobě, když vidíte jak to dokáže člověka posunout. ❤️❤️❤️ A jestli opravdu chcete svůj život změnit a začít žít a ne jenom přežívat jako já, tak najděte v sobě odvahu a napište Soničce. Přijeďte do chrámu, kde najdete opravdu milující rodinu, kde Vás přivítají s otevřenou náručí a každé jejich objetí je neskutečně upřímné. Tam najdete opravdu sami sebe ❤️❤️❤️
