Blížil se Samhain. Největší svátek Keltů a první roční výročí chrámu. Dodnes, když to vyslovím, naskakuje členkám husí kůže. Byl prostě jedinečný a neopakovatelný.
Ve chvíli, kdy jsme natáčeli video o Samhainu, přišla. Z ničeho nic po mně začala skákat cizí kočka a hned po Lucince taky, a dokonce přímo ve chvíli, kdy jsme to video natáčeli. Pak jsme šli zasvěcovat samostatný kámen bohyni Issis, přišla k prvnímu kameni a lízala prsty Veronice, a pak kolem nás prošla a skončila u kamene bohyně Ishtar a lízala prsty tentokrát Lucince. Jako by viděla energie a věděla, co tam děláme. Kočky jsou mystická zvířata. Propojují komunikaci lidí s vesmírem. Ištarka (jak se kočičce začalo říkat) byla znamením propojení chrámu s vyššími energiemi vesmíru.
A od té doby byla přítomná u každého semináře a dožadovala se vstoupit. Kdykoliv kdokoliv vyšel ven, vrhla se k němu, mňoukala a lísala se. Dělala vše, aby mohla být součástí chrámu, aby mohla dovnitř.
Dokonce, když jsem jednou otevřela dveře staré části domu, kde je stavební materiál, vtrhla dovnitř a schovala se. Snažila jsem se ji vypudit, ale marně. Musel jí vypustit po třech dnech Vláďa, který nám tam dělal topení. Když jsem odnášela igelity do sběrných kontejnerů, pletla se mi pod nohy, že jsem o ni několikrát zakopla. Na křižovatce varovně zamňoukala, že jako dál nepůjde, ať se vrátím, a když jsem jí neposlechla, tak s hrdě vztyčenou hlavou odcházela zpátky k chrámu.
Byla to naše chrámová kočka, i když nám nepatřila. Byla dobře živená a hravá, tak jsem předpokládala, že někomu z okolí patří. Vlastně se chovala částečně jako pes, kdykoliv jsem přijela do chrámu, byla tam. Ukazovala, jak je mazlivá, přítulná a hravá a chtěla, abychom si ji osvojili, přijali za vlastní. Jenže já jsem v chrámu jen dvakrát do měsíce, trvale tam nebydlím, tak to prostě nešlo.
Cítila jsem, jak moc se snaží nás přesvědčit, jako by to pro ni byla otázka života a smrti. Bylo mi jí líto, dokonce ani naše kočkomáma Monika nezabrala a byla přesvědčená, že ji tu máme nechat, protože tu někde měla svoji rodinu.
Až jednoho dne nepřišla. Čekali jsme další seminář a nic. Teprve včera jsem ji viděla. Ne v její skutečné kočičí podobě, ale jen jako duši. S hrdě vztyčenou hlavou vcházela do chrámu, ještě se otočila a koukla na mě s výrazem ve tváři – vidíš, já jsem ti to říkala, prostě patřím do chrámu a ty s tím už nic neuděláš…
