Myslím, že už neexistuje nikdo, kdo by nevěděl o energiích v chrámu, o zasvěcených kamenech a o mých keltských dracích, kteří v chrámu pracují a čistí každého, kdo přijde. Ale napadlo mě popsat Vám něco, co běžný člověk nedokáže vidět a co vidím já, když jsem v chrámu sama, nebo když probíhá seminář.
Když otvírám vrzající vrátka chrámu a jako laňka přeskakuji cihly, písek a palety, abych se dostala k hlavním dveřím, nemůžu se dočkat. Za sklem už skáčou moji draci: rudý, černý (zelený) a bílý. Přesně v pořadí, v jakém jsem je dostala k používání.
Někdy se na mě tak těší, že mi jdou naproti už ke kamenům. Za kameny nechodí. Chrám je jejich teritorium chráněné bariérou energií.
Milý čtenáři, pokud nejsi nadšencem chrámu a potřebuješ vysvětlit, co draci dělají, ráda ti to zopakuji, abys nemusel vyhledávat videa, ve kterých o nich mluvím.
Rudý drak je drakem ohně. Vyjídá bloky a bolesti, které byly způsobeny agresivním chováním a bolestmi lásky. Když vytráví, je to malý dráček, roztomilý a hravý. Kdysi mi sedával na pravém rameni a když jsem vykládala karty, tak vrčel na klienty, když cítil, že tam je něco, co patří jemu, něco, co může sníst. Když se nají, tak se zvětší podle toho, jak velké bloky vyjídá.
Černý drak (já ho vidím spíš zeleného) je zemní. Vyjídá bloky způsobené lpěním na práci, penězích, materii.
Bílý drak dává lehkost mysli – vyjídá těžkosti působené myšlením, strach, obavy. Když skončí se svojí prací, dostáváte pověstná křídla. A naše semináře jsou hostinou pro mé draky. Zejména trhací semináře. To ještě dočišťují a dolaďují rány, které vytrhám.
Když vstoupím do chrámu, hned se na mě vrhnou. Všichni. Skáčou, hopsají, mají radost, že mě vidí. Vrtí ocásky. Dokonalí mazlíčci! Uvařím si horký čaj, sednu si na sedačku a vydám signál.“ Tak pojďte kluci“ a oni se dají do práce. Moje srdeční čakra je trvalou hostinou pro rudého draka. Ale abych byla upřímná, snažím se moc čakry nezanášet, takže při jejich pravidelné práci jsem rychle hotoví. Pak přichází členky chrámu na seminář.
Je to zvláštní, protože někdo jim chutná víc a někdo méně. Mají rádi otevřené lidi, kde komunikace s duší je velmi rozvinutá, na těch si dávají extra záležet. Tito lidé taky zase na druhou stranu cítí hlubokou potřebu se do chrámu vracet, dokonce i když nic neřeší. Draci pracují pravidelně na jejich pročišťování a jejich energie se mění.
Zázraky, které se dějí v chrámu jsou z velké části jejich práce. A změny jsou viditelné po jediném semináři. Lidé se rozsvítí, rozzáří, a ten pocit klidu, harmonie a lásky chtějí zažít znova. Je to prostě návykové, a to dokonce i pro mě. Někdy, když přepnu vnímání, vidím, jak poskakují od jednoho člena ke druhému a trhají a rvou a čistí. Ti, co přijdou na seminář, brečí, naříkají a smějí se, a s nimi i někdo jiný, protože v té chvíli na něm sedí drak, který si náležitě užívá svoji práci a dává klientce co proto.
Pravdou ale zůstává, že někteří lidé jim nechutnají a nechávají je bez povšimnutí. Jsou to lidé zahledění sami do sebe, ti, kteří jsou krutí a ubližují svému okolí. Ano, bohužel, i takoví lidé k nám občas zavítají. Chybí jim pokora a ego u nich hraje svůj prim. Temnota, která je ovládla, je zahalí svým pláštěm, a ochraňuje je, aby do nich nepronikl ani paprsek světla. Ti většinou přijdou jen jednou. Nemůžeme nikomu vyčítat, že je v mateřské školce. Všichni jsme kdysi touto cestou taky procházeli, než jsme poznali, že temnota není cesta. Protože když Vás vtáhne do svých sítí, začne vás po čase trávit zaživa.
Aniž bych členkám vysvětlovala dračí řádění, všichni chtějí v chrámu přespat, protože cítí tu harmonii, která se v nich rozline, a tak je nechávám, pokud to jde.
Vzpomínám si na jednu vtipnou historku. Na jeden víkend druidské školy přijela malá skupinka členů. A protože jsem ranní ptáče, šla jsem si brzo lehnout. Děvčata spala nahoře a Marek se rozhodl zůstat dole, u francouzského okna, a topit v krbových kamnech. Já jsem zaplula do postele a upadla jsem do kómatu. Z hlubokého spánku mě něco začne budit. Velmi neochotně otvírám oči, ale vážně se mi nechce.
Sedí na mě moji draci a stěžují si: „On nechal dole svítit, a my tam dolů nemůžeme…“ kňourají smutně a očekávají, že s tím něco udělám…
“On za chvilku zhasne, nebojte“ odpovídám neochotně, řešit zrovna teď nějaký problém se mi vážně nechce
„Nemůžeme do pelíšku…“ kňourne můj zemní drak a bílý přikyvuje.
„Tak zůstaňte tady, až zhasne, můžete jít dolů.“ Líbí se mi jejich výraz ve tváři, ten vyčítavý pohled a hluboký pocit křivdy.
Umělé světlo jim vadí. Necítí se v něm komfortně. Ještě chvilku to na mě zkoušejí a když zjistí, že neuspějí, stulí se do klubíčka vedle mě. Je tam volno. Přítel je v Anglii. Konečně zase usínám. Budí mě kohout. Ten blázen tady řve od 3 hodin od rána. Slibuju mu, že skončí buď jako slepice na paprice, nebo, v lepším případě, půjde na francouzský způsob jako kohout na červeném víně. Vůbec mu to nevadí a kokrhá dál.
Slunce už vyšlo a draci nikde. Dole už se nesvítí. Marek někdy v noci zhasnul a šel spát. Tak si myslím, že si ho pořádně vychutnali. Sejdu dolů a vidím je, jak leží stočení na sedačce. Každý tu má už svoje místo. Pochrupkávají, mají plná bříška. Hekají. Evidentně si to v chrámu pořádně užili…
