Řeky od pradávna přitahovaly putující skupiny lidí, kteří hledali místo k usazení. Průzračná voda, rybolov a úrodná půda, to vše bylo nezbytnou součástí nutnou pro udržení rodu. Dnes už o nich nic nevíme. Prach z jejich kostí se smísil se zemí, do které vtiskli nesmazatelnou pečeť. Jejich životní příběhy, lásky, nenávisti a boje si pamatuje už jen právě ona půda, na které v potu tváře obdělávali svá pole.
Nazýváme je podle keramiky, kterou vyráběli na prvních hrnčířských kruzích. Lid popelnicových polí, lid volutové nebo vypíchané keramiky a jiné jsou jen názvy z archeologických nalezišť. Jenže oni byli víc. Osídlovali místní krajinu a měnili její ráz. Pravidelné záplavy Labe jim zaručovaly úrodnou půdu a tím snadnější obživu… Sváděli každodenní boj o přežití, čelili nájezdům jiných agresivních rodů. Eneolit byla velmi těžká doba.
Místo, kam pravidelně chodíme na “keltské divadlo” má v sobě pečeť oněch dob. Vcházíme do tohoto lesa potichu a s pokorou. Já zavírám oči a nechám se nést malou pěšinou, která tu vede. Každou buňkou svého těla vnímám posvátnou historii tohoto prostoru. Byl osídlen již před 4500 lety před naším letopočtem, hlásá kovová tabulka umístěná v jejím středu. Ale podle mě to bylo ještě mnohem dříve. Archeologický průzkum tu udělal naštěstí jen sondu, a tak místo zůstalo nedotčené od doby, kdy ho opustili poslední obyvatelé. Pojďte se se mnou zaposlouchat do dávných příběhů a propadnout se v čase ozvěn prastaré minulosti.
