Jiweh byla dívka, která ani netušila, jaké nástrahy jí život nachystá. Byla velmi vzdálenou příbuznou bájného vůdce Keylaha. Všichni už zapomněli jeho příběh a popel mocného válečníka se už dávno smísil se zemí lesního chrámu. Jiweh si žila obyčejným životem, jakým žila většina osadníků. Tkala koberce a plátna, i vyráběla keramiku. Po smrti své matky i otce se snažila uživit své sourozence. Nestěžovala si, brala svůj život takový, jaký je. Měla cit pro barvy a byla nápaditá v nových vzorech, a tak její koberce i keramika šly dobře na odbyt. Život v krajině by si šel svým poklidným tempem, kdyby se náhle nestalo něco, co hluboce otřáslo všemi z blízka i okolí.
Dva mladí nerozvážní chlapci šli lovit do zakázané oblasti daleko od vesnice. Narazili na vchod do jeskyně, který lákal jednoho z nich. Mirlah nechtěl, aby jeho bratr Lomnih šel dovnitř. „Třeba je tam medvěd a když ho zabiju, bude mít vesnice jídlo na celý měsíc.“ obhajoval se. Ale šlo mu spíš o vlastní prestiž a o slávu, kterou by tím získal. Pravdou je, že ho do nitra sluje něco táhlo. Lomnih tedy nedbal na varování svého bratra a vydal se do temných míst. Nikdo neví, co se stalo, ale vrátil se smyslů zbaven. Říkal nesmysluplné věty, podivuhodně se smál. Vyděšený Mirlah popadl bratra a rychle ho táhl do vesnice. Místní šaman se mu snažil pomoct, ale bez úspěchu a situace se spíš zhoršila.
Druhý den zemřeli ve vesnici za podivných okolností 3 lidé. Měli na sobě škrábance jako od medvěda nebo nějakého neznámého zvířete a v očích děs a hrůzu. Tím se věci daly rychle do pohybu a drama osady začalo nabývat na síle. Osadníci si začali stěžovat na zlé duchy. Děsili je v noci a zanedlouho i ve dne. Místní šaman si s tím nedokázal poradit. A zlo stále sílilo. Začaly se objevovat i zdravotní problémy, zvracení, průjmy, teploty. Vesnice se blížila k zániku. Stalo se to na jaře, kdy docházely potraviny a nikdo z okolí se nechtěl k vesnici ani přiblížit. Všechno se silně přiostřilo, když onemocněl i sám šaman. Zmítal se v podivných křečích, měnil hlasy a jevil známky posedlosti zlým duchem. Ten, který je měl chránit, byl sám zasažen temnými silami. Osada tím byla vydána na milost a nemilost osudu.
I Jiweh zápasila s temnotou. Podivné šustění, zvuky a hlasy v místech, kde nikdo nebyl, chroptění a děsivý smích, to všechno nahánělo hrůzu až k smrti. Někteří přicházeli o rozum, jiní se klepali v bázni a panické hrůze. Čím větší strach chodil vesnicí, tím více zlo útočilo. Jiweh se přes všechny útrapy snažila uklidnit prací. Držela se ani ne kvůli sobě, ale kvůli svým mladším sourozencům, až jednoho dne zlo ukázalo svoji podobu. V rohu místnosti se začala zhmotňovat podivuhodná postava. Shrbená, skřehotavá, se zkaženými zuby a dlouhými zahnívajícími drápy se pomalu s vítězným smíchem začala plížit ke skupince třesoucích se lidí, kteří se shromáždili v hlavní chalupě. Byla mezi nimi i Jiweh. Těžko popsat pocity, hrůzu a děs. Lidé křičeli, jiní ztuhli a nemohli se ani pohnout a postava se přibližovala stále blíž a blíž.
Vybírala si svoji další oběť. Podívala se na Jiweh a skřehotavě se zasmála. Pomalu se k ní přibližovala. Jiweh stála cela zkoprnělá. Podivný skřet se blížil. To, co se dělo v dalších okamžicích, se jen těžko dá popsat. V posledním zoufalém pokusu o záchranu Jiweh vykřikla „Prosím a žádám předky svého rodu o pomoc a záchranu…”
Zahřmělo anebo jen vítr zaburácel v korunách stromů. V těsné blízkosti Jiweh se objevila zralá žena. Měla pomněnkově modré oči a černé havraní vlasy, které jí sahaly až k pasu.
„Opři se o mě.” řekla. Pak se podívala na šklebící se stvůru a pronesla „Zaklínám tě, Girlahu, stvůro zla, zaklínám tě poprvé silou Země k níž jsi vázán, navrať se do míst, ze kterých jsi vzešel!“.
Stvůra zasyčela a začala prskat, ale zastavila se.
„Zaklínám tě, Girlahu, stvůro zla, zaklínám tě podruhé, skrze sílu našich bohů tě vykazuji do míst, ze kterých jsi vzešel!“ stvůra zasyčela jako kdyby na ní vylili vědro horké vody. Pomalu se začala vytrácet, ale z posledních sil se ještě držela.
„Zaklínám tě, Girlahu, stvůro zla, potřetí a naposledy skrze moji moc a sílu i moc a sílu mého rodu tě zaklínám, navrať se do míst, ze kterých jsi vzešel!“
Girlah zasyčel, zašklebil se a zmizel.
Všude kolem se rozhostilo ticho. Posvátné harmonizující ticho. Jiweh se pomalu probrala ze šoku, který právě prožila. Nechápavě se dívala na ženu, která se na ni usmívala.
„Jsem Gywen…” odpověděla jí na nevyřčenou otázku.
„… zavolala jsi mě na pomoc. Chráním náš rod celé věky. Koluje Ti v žilách krev čarodějky, která se teď probudila.“ s těmi slovy zmizela.
Jiweh zůstala ještě chvíli stát s pusou dokořán. Rozum jí nedokázal zpracovat, co právě viděla a zažila. I ostatní stáli jako zkoprnělí a dívali se kolem sebe a na Jiweh. Psychický otřes, který právě zažili, se pomalu uvolňoval a posedlí se začali vracet zpátky do svých obvyklých kolejí. I šaman se probral, a aby nepřišel o svoje postavení, povolil sňatek svého syna Imraha s Jiweh. Sám ji přitom vyučoval bylinám a umění přírodní magie. To, co ji naučit nemohl a to, co ho převyšovalo, byl zvláštní dar, kterým disponovala od dané události.
Dar krve čarodějky, dar bájné kněžky Gywen, dar osudu vidět, cítit a tvořit neviditelné, nepopsatelné a magické…
