Na cestě z chrámu do Kolína je vesnička s velkým rybníkem. Než se k ní dostanete, musíte projet z nevelkého vršku dolů, kde se na plno otvírá polabská nížina. U druhé velmi ostré zatáčky je vysoká zeď, za kterou stojí tajemný dům.
Už jako malé dítě, když jsme se řítili trabantem k babičce, právě touto cestou, jsem zažívala podivné chvění, které otvíralo brány dětské fantazii. Viděla jsem starého muže, který má za velikou zdí velký bazén s obrovskou velrybou a po zahradě běhají sloni, tygři a podivná zvířata, která ještě nikdo nikdy neviděl. Pán je kouzelník a vytváří roztodivné kreace zvířat, oživuje loutky a kolem něho tančí úplně jiný svět. Tajemný, kouzelný, který je uschován pod rouškou tajemna a smí ho vidět jin čistá dětská duše.
Pro tyto duše je pán přívětivým průvodcem, a i když vniknete na jeho zahradu potichu, kradmo a se strachem, najde vás, vezme vás za ruku a ukáže vám svět, ve kterém kromě vás a jeho nikdo nesmí být. Nečistá srdce by tento svět podupala, zničila a rozprodala.
Jako dítě jsem tam před očima viděla chodit květináče i houpačky, povídaly si spolu zahradní konve a s láskou zalévaly květiny, které mluvily. Pocit, který máte, když procházíte tímto světem je nepopsatelný. Tak nějak podivně příjemně vrní a zvoní ve Vás. Ničemu se nedivíte, někde hluboko uvnitř chápete, že takhle je to správné, protože všechno je tady živé.
A pak šel čas. Přestali jsme jezdit k babičce, po té, co už nebyla, a já jsem zapomněla na hloupou dětskou vzpomínku, která zmizela na smetišti paměti.
A tak jsem jednou jela z chrámu do Kolína, vlastně už ani nevím proč. Projížděla jsem úzkou starou silnicí. Navigace ukazovala dvě ostré zatáčky. Soustředila jsem se na řízení. První a druhá a najednou to přišlo. Vysoká zeď a hluboce známý pocit tajemství, a toho, co se za ní skrývá. Ta zapomenutá, zatlačená vzpomínka ožila a ukázala mi otisk dětské radosti tvoření a fantazie. Na vteřinu jsem pocítila to zvláštní chvění, závan něčeho známého, hlubokého a čistého, co nechcete za žádnou cenu ztratit. Držíte to, co to jde, ale i přes to se pocit vytrácí jako písek, který se vám prosýpá mezi prsty. Otáčela jsem hlavu, abych uviděla a zachytila alespoň nějaký střípek z kouzelné zahrady. Viděla jsem krásně opravený dům, ale bylo nutné se věnovat řízení auta. Spěchala jsem.
A když jsem jela nazpět, doufala jsem, že u velikých vrat uvidím stát starého pána s podivně krásným a mě důvěrně známým pohledem. Takovým trochu čtveráckým.
Třeba někdo z kouzelného domu zabrousí na stránky chrámu a třeba ho zaujme tento článek. Třeba pozná, že píšu o jeho domě a třeba mi napíše na fb, instagram nebo mail. A třeba, až jednou pojedu kolen divotvorné zdi, tak najdu odvahu, zastavím, zazvoním a třeba se otevřou dveře, a tam bude ten starý, známý pán. Čtverácky na mě mrkne a řekne: „Už na tebe čekáme…kde jsi tak dlouho byla…?“.
Kdo ví. Protože člověk, který přes všechna úskalí života neztratil naivitu dětského srdce a lásku imaginace, se vždy dokáže vrátit tam, kde si konve povídají s květinami, kde motýli nosí cylindry podle poslední pařížské módy a kde veliká velryba kropí záhony a trávník…
