Na seminářích se setkáváme se spoustou příběhů, bolesti a smíchu. Vždy se na ně moc těším, protože po nich se cítím naplněná, v pohodě a nabitá energií. Ale tenhle seminář by naprosto jiný. Byly jsme v menším počtu, a dokonce jsme měli jednu mužskou posilu. Prý jen přivezl manželku. Když uviděl, co se děje v ženských kruzích, strnul, a pak se začal zděšeně bavit se ženou. Bylo vidět, že by nejraději utekl. Nakonec vydržel, až na něj přišla řada, a projevil se jako naprosto úžasně empatický. Byly jsme z něho všechny nadšené. Tolik slz a bolesti, co z něho vyteklo, by vydalo na pramen Vltavy.
Pak přišly na řadu keltské kruhy, a to vůbec nechápal, jak to může fungovat, jak může i on něco cítit a dělat, i když to vůbec není jeho situace. Jak už to na našich seminářích bývá, prožili jsme spoustu hlubokých aha momentů, kdy se našla příčina dané situace. Nejzajímavější byl ten Gábinčin. Sice bych ho tu mohla popsat, ale rozhodně bych nosila dříví do lesa. Gábinka už teď sepisuje svůj příběh a s lehkostí sobě vlastní Vás s ním seznámí.
Když vše skončilo, šla jsem si lehnout, nebo spíš, abych byla upřímná, doplazila jsem se do ložnice a padla za vlast. Obrovský tlak na srdeční čakře, vyčerpanost, únava, prostě jsem byla roztřískaná na kousky, na tisíc malých střípečků, které v té chvíli nebylo možné dát do sebe. V záchvatu největšího zoufalství jsem chtěla zavolat jedné naší člence (Monice), která umí posílat energii na dálku, jestli by to neudělala. Ale naštěstí byla v té chvíli na plese a užívala si světských radovánek, a tak jsem zavřela oči s vírou, že snad to zítra ráno bude lepší a nějak se to poskládá samo. Nad hlavou mám střešní okna a než jsem usnula, dívala jsem se na hvězdy. To mě vždycky uklidňuje.
Probudila jsem se brzo ráno. Místní kohout má za to, že neděle ne neděle, vstávat se má nejlépe ve 4. Ve velkém atriovém oknu právě vycházelo slunce, tedy se spíš klubalo. Na nebi se rozehrála celá paleta barev – růžová rudá, fialová. Slunce se rodilo pomalu a zlehka, jako dítě, které chce na svět, nesměle a něžně.
Jsou chvíle, kdy bych chtěla zastavit čas a napít se toho pohledu, pro který stojí za to žít. V životě řešíme zásadní věci, o kterých se domníváme, že zásadní jsou – vztahy, práce konflikty. Berou nám veškerou naši pozornost i energii. Ale tyhle okamžiky jsou vzácné. Když umíráte (měla jsem tu vzácnou možnost si tímto okamžikem projít), nevybaví se Vám žádný z těchto „důležitých“ momentů, ale paradoxně tyhle malé, něžné a dojemné zážitky, protože v tomhle okamžiku jste spojeni se svojí duší a ona říká – vidíš to…koukej…to je přece krása…srdce se začíná chvět a roztáčí se.
Užívala jsem si tu euforickou chvíli, a pak jsem zase usnula. Když jsem znova otevřela oči, slunce už bylo nad obzorem. Protáhla jsem se a zjišťovala jsem, jak jsem na tom. Po tlaku na srdeční čakře ani památky, a naopak ten nádherný pocit radosti ze života a touhy žít…vychutnat si každý okamžik a vypít každou chviličku života až do dna. Znovuzrození! Shořela jsem na semináři na popel a z popela povstal nový fénix. Nový pocit, nová radost…život v nové podobě…
Přišel čas se balit a odjíždět domů. Když jsem vyšla ven, nad chrámem právě letělo hejno divokých hus. Jsou velké a těžké, zhluboka mávají křídly, aby své tělo udržely ve vzduchu. Je to zvláštní zvuk. Jako by se zastavil čas a vy jste se ocitli v jiné době, někde mimo prostor. Slyšela a viděla jsem je podruhé v životě. Máte pocit, že jste se ocitli v pohádce.
Když se vracím ze semináře nabitá energií, za dva či tři dny to vyprchá, a já se propadnu do reality. Tenhle restart trvá ještě do teď, kdy píšu příběh, který máš možnost, milý čtenáři, číst. No a co dodat na závěr? Sedla jsem si na svoji vlastní lopatu a chytila jsem se do své vlastní smyčky. Já sama jsem závislá na svých seminářích a můj život to staví do nového světla a úrovně. Přála bych si semináře každý víkend, a to takové, co mě nerozbijí na tisíc kousků, ale přímo na milióny. Čím větší rozbití, tím lepší vzlétnutí ke hvězdám na druhý den, a moc bych to přála zažít každému, kdo čte tento příběh…