Věřím, že většině z nás, kdo už trochu znají Chrám, a jak to v něm chodí, se daří si těžkosti z minulosti propojit se slovy počítání příkladu. Takové to, „Tenkrát to ti byla taková hrůza, myslela jsem, že to nepřežiju“ se časem změní na „Pane bože, já už vím, proč se mi to stalo, já sem se měla naučit toto!“ a nebo „Díky tomu jsem teď zvládla toto.“. Nevím jak u Vás, ale mně tato poznání dochází, až když bolest přebolí, postupem času. Tedy až do teď.
Poprvé jsem dostala spočítat příklad, kdy mi došlo, že to byl příklad, hned po tom, co jsem v jeho počítání selhala. Nehroutím se z toho, protože jsem si jistá, že přijde znovu a já na něj teď už snad budu konečně připravená.
Byl krásný den a my za sebou měli neuvěřitelné zážitky z lesního chrámu během Samhainu. Právě nám byla zapálená svíčka znázorňující naše vnitřní světlo. Měli jsme s ní dojít z lesního chrámu až na konec lesa (kdo zná, ví že to není zas tak krátká cesta, aspoň ne když v ruce třímáte světlo, které nechcete, aby Vám zhaslo). Soňa nám řekla, že plamen svíčky je symbol našeho vnitřního světla a že ta cesta s ním nám má ukázat, jak je důležité si světlo v sobě chránit. Nikdo jiný to za nás neudělá, to my jsme zodpovědní za své světlo, to my ho musíme chránit před okolními vlivy.
Ano, když zhaslo, a stalo se to někomu i cestou, tak ho Soňa zase rozžehla a vypustila opět na jeho pouť. Krásný symbol toho, jak v nás Soňa zas a znovu pomáhá rozsvěcet naše světélka, dokavaď se je nenaučíme chránit sami. Byla to úžasná cesta plná pocitu zodpovědnosti za svůj vlastní osud.
Každý jsme tu cestu pojali jinak. Někdo hledal způsob, jak si ochranu ulehčit, někdo nesl světlo na dlani a s vírou kráčel dál, někdo, třeba já, jí zuby nehty chránil druhou rukou a našlapoval lehounce, aby světlo nezakolísalo. Každý si v sobě nesl vlastní emoce, každý tu cestu vnitřně prožil po svém. Pro mě to byla cesta za duchovnem, právě jsme prošli zasvěcením na druidky a já to světlo vnímala jako potvrzení, že to v sobě mám. Že tam nejsem jen náhodou, ale že je to TA cesta, moje cesta.
Píšu zde tento krátký střípek ze Samhainu právě pro to, že ve mne nechal hluboké emoce a ani tak jsem nepoznala hned, když mi do života přišel příklad z reality, zda si světlo dokážu uhlídat před vnějšími vlivy.
Víte, není to vždy čisté a jasné zlo, co Vám na Vaše světlo zaútočí. Občas je to jen člověk ponořený do temných energií, co bojuje s tím, zda vůbec vejít na tu nelehkou cestu čištění. Člověk, který zatím kope kolem sebe a saje z lidí světlo, protože jemu chybí. Člověk, který místo radosti ze světla zasévá temná semínka. Lehounce a mnohdy nenápadně.
Já se s takovýmto člověkem setkala nedávno. Hezky pěkně na dlouhé cestě autem, abych neměla kam utéct, abych byla vystavena této zkoušce. Místo toho, abych si o tom člověku myslela své, abych se postavila a řekla „Hele jestli nemáš něco míň negativního k povídání, tak raději budeme mlčet“ nebo abych řekla narovinu, že říká kraviny a že kdo pomoc nechce přijmout, ji bohužel ani nedostane, i kdyby mu byla 100x nabídnuta… že kdo místo receptu na polévku očekává, že dostane polévku hotovou, se nenaučí jak si polévku uvařit a nezíská žádnou zkušenost. Jak se takový člověk nasytí zítra a další a další den. Tak namísto toho mi jen hlavou běhalo, jak někdo může být tak slepý, tak zlý a nevřelý k vlastním dětem, jak nevidí, že chování jeho dětí je jen zrcadlo k jeho vlastnímu chování. Jak někdo může tak neomaleně rozsévat negativní energie kolem sebe.
No už asi chápete drazí čtenáři, proč jsem příklad nespočítala a místo toho sem se dostala do stavu hněvu, neradosti ze života. Akci, na kterou jsme jeli, jsem si vůbec neužila a vrátila se z ní plná temnoty a smutku. Ano, nechala sem si uhasit na chvíli svou pomyslnou svíčku, světlo, které jsem měla hlídat a chránit. Místo soustředění na sebe jsem dávala více pozornosti někam jinam a nevšimla si, jak chlad, který se tam vetřel, zmrazuje a zabíjí mé světlo. Byla jsem z toho smutná.
Ale konec dobrý, všechno dobré. Jestli si vzpomínáte na cestu lesem, tak tam nás vždy zachránila Soňa a pomohla nám zase naše svíčky rozžehnout. Ani u mě to tentokrát nebylo jiné. Další den mi volala, cítila, že se mnou něco není v pořádku. A jak jste se dočetli, měla pravdu. Vyprávěla jsem Soni své pocity, proč a jaké jsou, jak se cítím. Soňa mi dala podporu, pomohla se mi od situace oprostit. Pomohla mi na tom hledat pozitiva, že jsem se zas něco naučila. A mně to konečně došlo.
Ne jen, že jsme se něco naučila, ale byla jsem hezky začerstva svědkem toho, jak vypadá takový příklad v reálním životě. Je to teprve den od telefonátu se Soňou a já už zase cítím, že hořím, že můj plamen svíčky je zase zdráv a ve své síle. Takže přátelé, nedovolte, aby Vás někdo vtáhl do jeho temného světa. A když budete někomu pomáhat, tak si nezapomeňte u toho také hlídat svůj plamen svíčky. Protože když Vám zhasne, tak už nikomu nepomůžete a už vůbec nepomůžete sami sobě. Rozum velí – pomáhej a řeš to – rozum velí mnoho věcí, ale od toho chodíme do Chrámu, abychom se naučili poslouchat i srdce a naši duši. Protože rozum bývá často ego, ale srdce je láska. A láska je světlo a světlo je hojení, hojení je Chrám, Chrám je bůh a bůh jsme my.
Za mě krásný kruh života, nemyslíte?
