Urputný a zasmušilý výraz a úsměv jako by dal sbohem její tváři a smích se stal sprostým slovem. „Jsem prostě taková a na nic nevěřím, nic na mě nefunguje a vlastně ani nevím, proč sem jezdím, cítím se tu dobře, ale nic na mě nefunguje.” ohrazovala se při otázce v ženských kruzích, proč jezdí do chrámu.
Moje první návštěva chrámu mi přinesla do života něco nevídaného, směr, který jsem v životě nikdy nepoznala, zkušenost, jaké to je v kruhu cizích a často i diametrálně povahově rozdílných lidí se otevřít a začít vykládat o svém problému.
Na téměř všechny přítomné v semináři úvodní ženské kruhy působí velmi očistně, ale Vlaďka, to je svůj vlastní ostrov sám pro sebe, a nikoho tam jen tak nepustí. Seděla sice s námi pospolu, ale neměla co říct, jen krčila rameny, že vlastně ani neví, co tam dělá, jen přivezla větrníky (mimochodem byly totálně boží) a sama sobě stanovila svoji úlohu ve skupině, přivezla jsem zákusky a víc nic. Nasadila si brnění a nikoho za něj nepustila.
Vydržela být drsná pár seminářů a našla si svoji úlohu v tom, že se bude starat o naše chuťové buňky, po semináři pomůže s úklidem a tím dala zcela racionální důvod, proč jezdí zas a znovu do chrámu.
Jenže to byla, ta naše Vlaďka, vedle, jak ta jedle…
Ona je totiž úžasná a hodná ženská a cesta k jejímu srdci jistě není snadná, a asi je pro mnohé dlouhá a klikatá. Má masku věčně “načuřené” a přitom je jí vlastní úsměv a smích, který ledy roztává.
Možná proto je změna, která se s ní udála, tak markantní a viditelná. Oči, které se rozsvítí můžou maximálně schovat jenom sluneční brýle, protože vidět jsou na dálku. Energie, kterou má v sobě, je hladivá, mírná a laskavá. V ženském kruhu už nesedí s hlavou plnou otazníků, proč tu jsem, neměla bych se raději zvednout a odejít? Co těm ostatním můžu předat?
Právě toto Vladi, přesně toto je ten vzkaz pro nás ostatní.
Že lidé s malinko silnější slupkou, kteří mají pocit, že necítí žádné energie a v meditaci či keltském kruhu nic nevnímají, že tam nepatří a že to můžou všem jen pokazit, jenže ba právě naopak.
Takovým patří největší díky, za to, že vytrvali, nic nevzdali, ač možná tisíckrát chtěli. Urputně šli do toho kopce, který byl před nimi i s vědomím, že možná po zdolání tohoto kopce přijde jiný, dost možná i větší a náročnější. Pro takové netrpělivce, ke kterým bohužel patřím i já, je to až nemožné. Často totiž do toho hodí pomyslné vidle a řeknou, to je blbost, to nefunguje a jdou o dům dál.
Ale ona ne, a ač třeba zpočátku nevěřila a byla si jistá, že nic na ní nefunguje, změna přicházela. Pomaloučku, jen zlehka a sotva viditelně. Možná jen náznakově, ale byla tam… a pak přišel ten pravý bum.
Na jednom ze seminářů, kde jsme se měli setkat s Cadwen. Rozhovorem s ní a při pohledu z očí do očí s Cadwen / Soňou se Vlaďka vydržela smát v kuse minimálně patnáct minut, a to, aniž by věděla čemu, a co je příčinou toho náhlého smíchu. Řehtala se, smíchy několikrát vyprskla a už to v sobě nemohla zastavit. Břicho jí bolelo a jen se smála, duše se smála. A tím smíchem, dlouhým a nekončícím a zcela bezprostředním, se nám ukázala bez své masky a bez svého brnění. Odkrytá a zároveň v bezpečí.
Za zmínku o ní stojí i říct, že si neprochází lehkým obdobím v partnerském životě. Učí se pouštět lpění na partnerovi a stavět se na svoje vlastní nohy. Ruku v ruce s tím ale také pomalu zjišťuje, že chodit už dávno umí. Sama a lehce. Možná na to zapomněla, ale její duše jí dává zakusit věci, které jsou jí blízké. Plavání, chůze, dokonce se nám všem pochlubila opravou kotle ve svém domě. Všude tak, kde léty pozbyla sebedůvěru a víru ve své vlastní schopnosti, tam všude roste.
Naposledy jsem ji viděla na “trhacím” semináři. Jedná se velmi bolestivou, ale účinnou proceduru. Tělo ve mžiku pozná, že je blok pryč a ve stejné chvíli se to odrazí na našem obličeji, očích a postoji celého těla. Je tam cítit úleva, napětí povadne a oči se rozzáří.
Bránila se, nechtěla to podstoupit, ale nakonec šla a já ji držela za ruku, když z ní Sonička trhala bloky, které v jejím těle byly. Statečně si během trhání zanadávala na chlapy a pustila nahromaděnou bolest pryč z těla ven. Když po krátkém odpočinku vstala, byla šťastná a usměvavá a zářila jako sluníčko.
Kéž jí úsměv vydrží co nejdéle a já se budu těšit, že jí uvidím na dalším možném semináři, o kterých vůbec nevíme, proč tam vlastně jezdíme 😂❤️.
