Je krásná, má překrásný úsměv, který byste bez váhání přirovnali k Moně Lise, hladí svým krásným klidným a vyrovnaným hlasem a má hluboké moudré oči. Hřejivá náruč, kterou pokaždé, když mám tu čest s ní být na semináři, otevře a celou mě obejme a celým srdcem zabalí.
Svítí a rozsvěcuje ostatní, jenže ne vždy tomu tak bylo.
Poprvé jsem se s ní potkala na svém úplně prvním semináři a ač jsem se opravdu snažila, i přes svoji obrovskou bolest, vnímat příběhy ostatních žen, tak ten její mi v hlavě prostě neutkvěl.
Pamatuji si jen její pohled a smutek v hlase a v očích. Pláč, jen začala povídat v ženském kruhu a bolest, kterou se ze sebe snažila setřást. Tichý hlas byl ještě tišší a v rukou žmoulala kapesník.
Krásná, ale obrovsky smutná a obrovsky zraněná, říkala jsem si.
Vnímala jsem jen ji, její obličej z profilu a tu bolest, kterou ze sebe dostávala, skrze slzy, pryč.
Mám bohužel velmi slabou paměť na jména, a tak mi při představování ihned to její odešlo do krajiny zapomnění. Ale kde mi příroda vzala, tak jinde mi bohatě nadělila – paměť na obličeje a zanechaní prvního dojmu.
Když jsem ji úplně poprvé uviděla při vstupu do Chrámu v kuchyni, kde pomáhala připravit občerstvení (rozuměj chrámové obžerství 😁), přivítala mě a celým svým já říkala, vítej doma, konečně jsi dorazila, má milá! To mi tenkrát uklidnilo bušící srdce a mé mysli napovědělo, ano jsem tady správně.
Od té doby jsme se na semináři viděly několikrát a po posledním jsem byla požádána, zda bych její příběh nesepsala. S nervozitou sobě vlastní jsem sice souhlasila, ale vůbec tuším, zda to zvládnu. Ale mám před sebou její obličej, esenci její aury a úsměv… jojo, myslím, že to půjde…🙏
Její cesta není jednoduchá a vede přes ordinace doktorů, přes čekárny psychiatrů. Má silnou osobnost a nezměrnou sílu vůle, kterou se snažili zlomit, jak rodina, tak lékaři. A to celé jen proto, že na ní její duše promluvila. Ovšem ta mrška začala hovořit jazykem a způsobem, kterému sama nerozuměla, natož ostatní. Způsobem, který je pro většinu populace matoucí a dláždí cestu do léčebny, posetou barvičkami různorodých pilulek, které nás mají chránit před námi samotnými.
I jí to na nějaký čas zmátlo, proměnila se v hromádku neštěstí, která si nevěří a přestala zcela věřit svým schopnostem. Počal taneček přes peklo a ordinaci lékařů.
Přesto všechno na ní její duše nepřestala mluvit. Dost možná ze zoufalství mluvila přes jediné komunikační médium, které měla dostupné, a to přes televizi.
A taky dost možná doufala, že konečně pochopí, že se jejího hlasu nemusí bát a že jí nechce děsit.
Jenže krom našeho srdce a intuice máme také mozek a rozum, a ten nám se směsicí strachu jasně vysvětlí, že jsme asi blázni, hrabe nám a toto se přeci normálním lidem nestává.
Ťuk ťuk na čelo a lup tu pilulku do sebe a neboj se, bude to lepší.
Jenže nebude, sílu ducha a hlas duše můžete utlumit, ale ve chvíli, kdy jste se dali na cestu sebepoznání, rozvoje a práci na sobě, je vám to stejně prd platné. O to víc na vás bude řvát a snažit se o spojení s vámi. Bylo by to stejné, jako byste se učili jezdit na kole a zároveň si pod kola házeli klacky a padali z kola a pořád brečeli, že se asi na kole nikdy jezdit nenaučíte. Že nechápete, proč vám to nejde, když se fakt, jakože fakt, snažíte.
Vím, že Ona má velice moudrou a starou duši. A ptáte se, jak se tyto věci poznají? Nedáte se zlomit. Možná jen nalomit, na chvíli, ale v hloubce svojí duše a v srdci víte, že to, co se vám děje, je v pořádku, a hlavně, že vy jste v pořádku.
Přesvědčit všechny kolem, svoji rodinu, přátele, lékaře, je další úkol a jeden z těch nejnáročnějších. Chtějí vám pomoci a myslí to s vámi dobře. Známe to všichni. Svůj úhel pohledu nastaví i vám a v tu ránu pochybujete, zda ten váš úhel pohledu a vnímání světa je ten správný.
Vyznat se v tom, co je a co není správné, není snadné nikdy a je to vnitřní konflikt, který svádíme dnes a denně. Udržet si to svoje světlo v srdci i přes snahu okolí ho zhasnout, to je oč tu běží.
Ona to dokázala, vzepřela se proudu vlastních pochyb o sobě samé. Vědomí, že by měla brát nějaké pilulky, když je vlastně zdravá – a to nepřipadá v úvahu – to jí dalo sílu. Možná to byl nejdříve boj, ale každý boj člověka vysílí a stejně musí sám se sebou uzavřít příměří v rámci přežití. Mír a složení zbraní a přijetí, že ten hlas, co ke mně mluví, je moje vlastní duše a všechno to je v harmonii se mnou samotným, přinese kýžený šťastný konec trápení. Je to dost možná na hlavu postavený, ale co můžete ztratit víc, než to pustit a nechat věci ať se jednoduše stanou a jen sledovat, co se stane, když se postavíte sami za sebe. Za svoje potřeby, touhy a vědomí, že toto je ta správná cesta…
Naposledy, když jsme se viděly na semináři, mě přivítala krásná žena, přítelkyně, klidná a vyrovnaná a opět se svým úsměvem, ale přesto jiná. Svítilo v ní světlo a láska, kterou podtrhla růžovou barvou na svém svetru. Ale nebyla to růžová, kterou bych zvolila já, sytá a do očí bijící, byla to krásná, milá a hladivá barvička, která jen tu celou změnu zvýraznila. Možná ani sama netuší, jak je jiná, a přesto je to ona a v celé své jedinečnosti.
Vyprávění svého příběhu a celé své cesty až do tohoto bodu jsme poslouchali bez hlesu. Síla ženského kruhu vždy udělá své, a každého aktéra poskládá tak, aby se protnul a příběhy ostatních, jemu podobných.
To, že tomu bylo tak i tentokrát, nemusím ani říkat. Jenže Ona si jen sedla na své místo, jako vždy na svůj trůn, a kolem ní, jak zleva tak zprava, seděly naše další dvě členky, které jsou na počátku své cesty. Svými krůčky se posouvají k sebepoznání a k uzdravení a hlavně k pochopení, že zdravé už dávno jsou. Pochopí to nejen v hlavě, ale také v srdci a já vím, že to zvládnout. Jsou silné a odhodlané a mají v sobě všechny předpoklady tu pouť ujít až k tomu bodu, kde je teď Ona. A jako jejich královna a pomocnice jim muže svítit na cestu a být velkou inspirací a motorem. A to proto, jelikož pochopila, že její síla nepracuje proti ní, ale s ní, a že svým světlem může rozsvítit i zcela zhasnutého psychiatra, který úplně zapomněl, že život probíhá tady a teď (prosím nechápejte to, že bych snižovala význam lékařů a jejich práci, mám je ve velké úctě).
Svoji horu po dvanácti letech zdolala, ale tím pouť nekončí. S pokorou, se kterou svoje lekce přijala, se jí nyní půjde lehce a se svým úsměvem, za kterým se skrývá pochopení běhu života a moudro poznaného, uzdraví i další nemocné, kteří o to budou stát. Našla sebe samu, věci které jí baví, svoje milované tibetské mísy a je světlem pro ostatní. Pomoc, kterou nabízí ona i její příběh může inspirovat ostatní, kteří o sobě pochybují, nechají se strhnout strachem o svoje zdraví. Vím, že to není snadné, sama si to příliš nedokážu představit, jací démoni dokáži naši mysl zahalit, ale věřím, že s vírou v sebe a v to dobro, co je v nás, se temnota překoná. Je silná, ale světlo ještě silnější. A před svítáním bývá největší tma.
Moc se těším až se s ní opět potkám a obejmu ji . A až opět uvidíme úsměv Mony Lisy.
