Jestli jste si už při názvu článku hlasitě povzdechli a napadlo vás něco ve smyslu „Barvy při meditaci? Coooo? A já furt nic nevidím, ach jo!“, myslím, že vás rychle uklidním.
Únorový seminář rozhodně nebyl můj první, ani druhý, ani třetí. Vlastně už ani nevím kolikátý. 😁 A s klidem můžu říct, že už jsem ani nečekala, že bych měla při meditaci jakékoliv vizuální vjemy a upřímně, tajně si nepřála, aby už se chýlila ke konci, protože se mi špatně sedí a chci napít, sakra, jak to, že to všem vždycky přijde jako deset minut, když já vnímám každou minutu přesně ve svojí nekonečné délce a s přehledem cítím, že meditace trvá už celou HODINU!
Myslím, že to by na úvod mého vztahu k meditacím docela pěkně poukázalo na to, že je to pro mě velmi náročná činnost, a místo abych se uvolnila, děje se spíš pravý opak. Ale to není žádná ostuda. Kdo už v chrámu někdy byl, nebo si o meditacích něco zjišťoval, musí už vědět, že meditovat opravdu lehké není, a už vůbec ne pro nováčky. Vyžaduje to tréning. Hlavně pokud vám dělá problém vypnout hlavu a myšlenky. Při této větě se má dušička asi pokouší být vtipná a vyobrazila mi samu sebe, jak sedí v první lavici a horlivě se hlásí, že ano, to jsme my, kdo přesně s tímhle má problém, a obrovský! Skoro jako bychom za to měli dostat medaili, jak až dobré v tom jsme. 😁 No nic, popojedeme, …
S každým dalším seminářem, který jsem navštívila, se to ale lepšilo. Délka meditace mi přestala připadat nekonečná a věčná. Myslím, že hlavní zvrat přišel na prosincovém semináři, jehož hlavní náplní bylo vlastně čištění rodové karmy – a to celé v meditaci.
A ta se skládala z velké části z představ a pocitů. Nevím, jestli to bylo tréningem, energií meditačního kruhu v chrámu nebo mým přístupem, že do téhle meditace dám všechno a zkusím si ji přeci užít, ale něco se zlomilo. Dokázala jsem v meditaci vydržet celou dobu, samozřejmě s drobnými odchylkami, toulkami mysli a následnými opravami, sakra, zaměř ty oči do kořene nosu a vypni tu hlavu! Ale fungovalo to! Přišly i první emoce a závěr meditace jsem, řekla bych, velmi intenzivně probrečela.
No a ani jsem se nenadála a byl tu únor. Od prosince se mi obrátil život naruby, kdo by to byl řekl, jen dva měsíce… No, pod stromeček jsem nám nadělila pozitivní těhotenský test a na Valentýna si nás můj Honzíček pojistil prstýnkem. 🥰💕 Stalo se spousta krásných věcí, ale s tím vším na mě padla, přirozeně, i tíha zodpovědnosti a spolu s temnou a chladnou zimou to na mě nějak padlo a cítila jsem potřebu se do chrámu zase podívat a nechat si trochu utužit ten plamen svojí svíčky (čti „rozsvítit se“).
Seminář byl silný, téma bylo čištění. A ostřílení členové chrámu již chápou a znají, jakou sílu mají čistící semináře. Ovšem, jak již podle názvu asi očekáváte, kdy to teda už jako přijde, pro mě byl největší zážitek meditace. A i teď se mi tu cukají koutky a nechápu, že jsem předešlou větu fakt napsala, před půl rokem bych si ťukala na čelo, pff, meditace a nejsilnější?
Tentokrát ji Sonička z půlky moderovala a řídila. Po trhání a čištění bylo vhod, aby se rány ještě dočistily a celkově se atmosféra uklidnila a na závěr nás pohladila. Energie meditace byla silná a ani nevím jak, ale dostala jsem se docela rychle do onoho pověstného meditačního stavu – člověk by usnul, ale tělo mu to, vzhledem k pozici v sedě, nedovolí. Značka ideál.
Jak jsem již zmínila, ze začátku byla meditace řízená, duhový most, louka, moře, chrám duše. Někdo to už možná zná. No ale asi bych to nebyla já, kdybych z toho neměla tak trochu individuální zážitek.
Začala na mě totiž intenzivně cosi halekat dušička, a já i přes snahu řídit své představy podle Soniččiného vedení, slyšela jen „Kašli na nějakou louku, mrkej na tohle! Na louce jsi byla v prosinci, tohle je lepší!“ A ve chvíli, kdy jsem vzdala snahu cupitání přes všechny duhové mosty a louky, se to začalo dít.
Jak kdyby mi před očima běžel film, nejlépe bych to přirovnala… pamatujete si na Windows music player a ty barevné animace, které se tam měnily s tempem hudby a všichni jsme na to koukali jako na televizi? Tak něco podobného. Barevné rozpité kroužky, které se rozpínaly a stahovaly, jak kdyby to byl živý organismus a dýchal. „Energie meditace, hezké, že?“ špitla na mě dušička. A show nekončila. Ostatní byli v meditaci asi někde ponoření v moři a pluli do svého chrámu, já měla ovšem podívanou a nedalo se od ní odtrhnout. Barevnou energii vystřídalo malé, ale za to dosti oslnivé, světýlko. Taková tečka. Ale nutilo mě to přivírat oči, jak kdyby mi do nich někdo přímo teď svítil baterkou. Poletovalo si přes moje, i skrz zavřené oči, zorné pole, od jednoho rohu k druhému, trochu se předvádělo, mělo hodně energie a dělalo psí kusy. „A tohle jsem já“. Počkat, co, … to se mi jako právě představila vlastní duše a poletuje si tu přede mnou, jak potrefený motýlek, co si šlehl trochu moc nektaru? No mazec… Nechala jsem se dál unášet na vlnách všech možných barev a rozměrů.
Meditace pokračovala klasicky vypuštěním chrámových keltských draků. Prvně šel na řadu ohnivý červený drak. Nějak jsem nepočítala s tím, že by ta podívaná jakýmkoliv způsobem pokračovala, když v tom se ze země tmy vynořil krásný červený drak, ladným pohybem vyrazil hlavou ze země a majestátně se vztyčil a stočil krk. Hlavou se natočil přímo ke mně, a i když jsem jej vlastně viděla, jako by byl v dálce, byl ještě docela malý, ještě se asi nestihl nabaštit bloků, byla jsem si jistá, že si hledíme do očí. I teď zpětně z toho mám husí kůži.
Pak přišli na řadu zemní a vzdušný drak. Ty jsem neviděla tak zřetelně jako prvního dráčka, ale vnímala jsem jejich barevnou energii. A jak bych to popsala, i stíny, podle toho, jak se zrovna po meditačním kruhu a členkách pohybovali.
Byl to pro mě neskutečný zážitek, co vám budu. Se zvuky tibetských mís, které se rozzvučely při samotném konci meditace, se ona podívaná postupně rozpouštěla a já se pomalu, ale jistě, vracela zpět, do hlavy. Myšlenkami se snažíc zpracovat to, co jsem právě „viděla“. Řekla bych, že po meditaci nikdo moc netušil, že jsem měla takové zážitky, jelikož jsem z toho byla, jak se říká, vydřená 😁 a spíš jsem vstřebávala, než abych mluvila. Už v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle vydá na článek.
Na závěr bych znovu ráda všechny uklidnila – je v pořádku při meditaci nic nevidět, mít problém se uvolnit, je i v pořádku cokoliv vidět a nechat se unést. Jak u všeho, každý věci vnímá jinak, a není na nic jeden správný recept, který by chutnal všem. A jako u všeho, netlačit na pilu, nechat tomu volný průběh, a ono to třeba přijde, až bude ten správný čas.
Přeji všem, aby z meditace měli aspoň jednu stejně úchvatnou zkušenost, jako se poštěstilo mně, protože to byla fakt nádherná podívaná. Cítím vděk za to, že mi bylo umožněno tyto věci spatřit a mám vše vryté hluboko v paměti.
