Na blatech

Tak se říkávalo místu, na kterém dnes stojí chrám. Řeka Labe se po staletí vylévala na jaře ze svého koryta a zaplavovala rozsáhlé oblasti polabské nížiny.

Kolem hospody od Dymokur vedla prastará obchodní cesta, která si našla stezku skrze tento posvátně děsivý kraj. Na vyvýšených místech vznikala hradiště a blata, a močály tak tvořily přirozenou ochranu před nezvanými nájezdníky. Je nádherná představa, že tam, kde je dnes chrám, tančily bludičky a tato tajemná světýlka lákala do svých záludných osidel kupce i tuláky.

Děsivost místu dodalo i nedaleké popraviště. Mnohdy se na blatech objevovala i bájná nevzhledná stvoření, která chránila tento zakletý prostor od nezvaných návštěvníků, jako by věděla, že pomalu přichází jejich zánik. O těchto bytostech vznikalo mnoho místních pověstí, pohádek a legend, které upadly do zapomnění času.

Marie Terezie se rozhodla zúrodnit tento děsivý kraj a přikázala vysušit močály a vytvořit rybníky, které by stahovaly vodu do předem připravených prohlubní. Je jich tu celkem pět. Nebohé bytosti byly vypuzeny a s nevolí odcházely do posledních zbytků močálů v okolí. Ale doba byla neúprosná, a tak nakonec zmizely i ty poslední zbytky kdysi divoké a nespoutané krajiny.

Na každém z místních rybníků bydlí vodník, který se stará o kapry a jinou vodní havěť. O úplňku se tito vodníci setkávají u hlavního rybníka nedaleko hřbitova. Probírají důležité vodní věci a nedávají na lidi za jejich bezohledné chování ke krajině a vodním tokům.

Náš vodník, který bydlí v rybníce hned naproti chrámu, je postarší a trochu nevrlý. Vlastně se mu ani nedivím. Rozčiluje se na místní volavku, co mu žere ryby a žáby a ona ho na oplátku každé ráno chodí dráždit i s kamarádkou. Vždycky ho nakonec přechytračí a svůj úlovek spořádají na místě. To je náš vodník rudý vzteky a je lepší mu v té chvíli nechodit do rány. Lidi moc nemá rád. Pozoruje lidské životy a jako vodní bytost je nesmrtelný. Moc nechápe naše lidské trápení, a hlavně naše emoce. Kdysi dávno se taky jednou zamiloval do Aničky, dcery místního rychtáře. Byla to ale nešťastná láska, a tak je z něho starý mládenec.

 

A jak tohle všechno vím? Několikrát jsem ho k ránu při východu slunce zahledla sedět na vrbě. Když zjistil, že ho vidím – žbluňk – a zmizel pod vodou. Nacházíme si k sobě cestu pomalu. Trochu zvědavě pozoruje naše snažení v chrámu a bere mě na milost, protože mu chodíme krmit kapry. No a pokud chcete vědět a vidět víc, přijeďte za námi na seminář. Když se zastavíte u rybníka a zavřete oči ke krátké meditaci, třeba ho uvidíte a třeba i pochopíte tajuplnost a starobylost krajiny, ve které dnes stojí chrám…

 

Mohlo by se vám také líbit...