Každý z nás potřebuje někde na cestě pomoct. Jsou to chvíle, kdy se Vám podlamují kolena, kdy hoříte na popel a kdy bolest je tak silná a intenzivní, že Vám neláme srdce, ale rozbíjí ho na tisíc malých kousků. Takovou chvíli jsem zažila. Opouštěl mě po 20 letech manželství muž, v náručí jsem měla roční holčičku a nechápala jsem, co se to všechno kolem mě děje. Propadala jsem se do hlubokých propastí deprese, a jak už to bývá, nikdo z přátel, vlastně bych měla říct, ze známých se mnou nebyl. Vyhýbali se mi, jako bych měla lepru. Prostě jako když střelíte do vrabců, v té chvíli, kdy jsem je potřebovala, byli všichni pryč. Ale vesmír Vás nikdy nenechá na holičkách, nedá Vám sice to, co chcete, ale to co potřebujete. A tak jsem dostala od jedné paní kontakt na jasnovidku. To mě zaujalo. V té chvíli jsem cítila, že se mé schopnosti otvírají, zintenzivňují a dozrávají, ale v emocionálním zmatku jsem se v tom moc nedokázala orientovat.
Paní bydlela v malé vesničce v podhůří Jeseníků. Kdo mě zná, ví, že nerada jezdím autem a už vůbec ne tam, kde to neznám. A další věc, měla jsem velmi hořkou zkušenost z návštěvy jednoho esoterického kurzu, který vedla šamanka. Ukázka černé magie mě zasáhla velmi hluboce, takže jsem se pod vlivem této zkušenosti snažila jakýmkoliv esoterickým setkáním vyhýbat. Takže jsem to zavrhla. Ne! Nikam nepojedu. Jenže se mi začala ozývat duše a začala křičet a pak řvát, její soustavné otravování mě nakonec donutilo k rozhodnutí vydat se na cestu. Domluvila jsem se s paní a ta mě přijala. Cesta proběhla bez problémů, až na drobný zádrhel, že jsem asi kilometr jela se zataženou ruční brzdou ☺, ale nakonec jsem zdárně dosáhla svého cíle, zaparkovala auto a zazvonila u domu. Otevřela mi silnější černovlasá paní a pozvala mě dál. Sedla jsem si od ní co nejdále to šlo, intuitivně jsem překřížila nohy a ruce a čekala jsem, co se bude dít. „Tak proč jste přišla?“ zeptala se mě s milým úsměvem.
„Měla jsem sem přijít, tak jsem tady,“ odpověděla jsem trochu naštvaně (nemám ráda, když mě někdo k něčemu nutí a nelíbí se mi to, ani když to dělá moje vlastní duše).
„Hezky se bráníte“, dodala, když viděla můj postoj, „Vám se asi něco negativního stalo.“
„Byla jsem v jednom esoterickém kurzu a tam mě sejmula šamanka a postavila proti mně celou skupinu lidí“, snažila jsem se jí rychle popsat starou zkušenost.
„A víte proč se Vám to stalo?“
„Ne a je mi to jedno“ odpověděla jsem, protože tuhle zkušenost jsem měla v sobě už uzavřenou a tímhle jsem se zabývat nechtěla, měla jsem jiné věci k řešení.
„Poznala, co je ve Vás, málokdy se stává, že žák chce učit učitele“ dodala.
Tak tahle věta mi moc smysl nedávala a tak jsem jí požádala, aby mi to vysvětlila.
„Vaše osobní barva je bílá, přirozeně potřebujete světlo a jdete za světlem, všechno, co bude protikladné k bílé, na vás bude útočit a bude se snažit vás buď zničit, nebo přetvořit na černou barvu. A té šamance se to nepodařilo. Máte v sobě bílou pevně zakořeněnou díky dlouhému inkarnačnímu vývoji. Jste velmi stará duše, paní Soňo. Ona poznala, že jí v mnohém převyšujete a že se Vám otevřou schopnosti, o kterých teď nemáte ani tušení.“
Tak tohle bylo silné kafe i na mě! Nepřišla jsem hledat svoje někde zakopané esoterické schopnosti, ale potřebovala jsem pomoc, reálnou pomoc v osobním životě. V té době jsem sice už vykládala karty a energie mě přitahovaly, ale v této chvíli jsem svůj zájem soustřeďovala na partnerský vztah a to, jak překonat hlubokou depresi. Ale v té chvíli ve mně něco zakřičelo: „dávej pozor, co ti říká, a tak jsem se soustředila na poslední větu.
„Takže třeba červená mě bude atakovat také, nebo modrá, hnědá?“ vyptávala jsem se dál.
„Nejde ani o barvu, spíš o odstín, o intenzitu barvy, tmavé odstíny jakékoliv barvy vás budou atakovat, tmavá červená, tmavá modrá, tmavá hnědá. Lidé, kteří budou ve vaší blízkosti, budete přirozeně prosvětlovat a svojí přítomností je povedete ke světlu. Lidi světlých odstínů vábíte a lidi tmavých odstínů na Vás útočí, špiní a chtějí Vás zničit. Vybrala jste si tuto náročnou cestu světla.“
Zase mě to naštvalo! To vypadá, že mluví s nějakým budoucím Buddhou, ale já jsem úplně obyčejná ženská, která dělá karty, ale na nějakou duchovní cestu si teda rozhodně netroufám.
„A vztahy?“ neodpustila jsem si poznámku, a taky jsem chtěla rozhovor odvést jinam, tohle mi prostě nesedělo. Vlastně jsem začala pochybovat o tom, jestli je paní opravdu jasnozřivá, když tady plácá takovéhle hlouposti.
„Vaše druhá půlka se nereinkarnovala, ve vztazích budete hodně trpět, ale povede to k Vašemu duchovnímu růstu.“
Skvělé, pomyslela jsem si, takže ať dělám, co dělám, nikdy nemůžu najít toho, který by mě skutečně miloval. Prostě se nereinkarnoval! Takže lepší už to být nemůže.
„Moje kamarádka jela do Jižní Ameriky a měla duchovní drogu ayawascu. Taky jsem to chtěla vyzkoušet.“
„Paní Soňo, co to děláte,“ řekla poněkud naštvaně „to, co ve Vás má dozrát, dozraje, ať chcete, nebo ne a nikde, ani v Jižní Americe neporoste Vaše duše rychleji. A násilné otvírání duše drogou, no to snad nemyslíte vážně! Posloucháte mě vůbec?“ Poslouchala jsem ji, ale neslyšela, až teď, s odstupem času mi její slova dávají ten hluboký význam, který moje duše zaznamenává.
„A budu někdy jasnozřivá?“
„Ano, budete.“
„A bude to ještě v tomto životě, nebo za několik dalších reinkarnací?“ neodpustila jsem si do ní píchnout.
Usmála se, viděla, že to celé moc nepobírám, přesto se mnou neztrácela trpělivost.
„Ano, budete jasnozřivá a uprostřed třetího oka budete mít zlatou barvu.“
Přiznám se, že po jasnozřivosti jsem hluboce toužila. Vidět víly, jak tančí na loukách, vodní víly, salamandry v ohni, auru lidí…kdo by tohle nechtěl vidět.
Ale, že uvnitř třetího oka jsou i barvy, čili že jasnozřivost je rozdělena také do několika stupňů jsem teď slyšela poprvé, ale nějak mi to dávalo smysl. Vlastně v té chvíli jsem byla na pomyslném rozcestí, jedna půlka ve mně rezonovala se světlem a toužila jít za jeho září a ta druhá to popírala.
„Vidím Vás, jak stojíte před světlem a máte skloněnou hlavu,“ dodala jako by nic. „Proč?“
Tak tohle byl zásah, hluboký, jasný a přímý! Moje duše zařvala bolestí. Vytryskly mi slzy a moje schopnost vzdorovat a zpochybňovat se rozpustila. Brečela jsem, vzlykala jsem. Tento rozhovor vážně nedával žádný logický smysl. Vedl se na energetické úrovni duše.
„Protože světlo je tak čisté, krásné a moudré a já si nezasloužím zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Světlo je dokonalé, já ne…“ vysvětlovala jsem jí mezi slzami.
„A jak chcete pomáhat lidem a léčit jim duši, když se nespojíte s tou největší a nejkrásnější silou ve vesmíru, které jste součástí?“
Vím, že měla pravdu, ale někde hluboko byla tak drtivá pokora ke světlu, že jsem prostě tu hlavu zvednout nemohla. Vlastně je tam dodnes.
„A můžete mi nějak pomoct?“ prosila jsem.
„Na chvíli se k Vám připojím a půjdu s Vámi, abyste neměla pocit, že jste sama, ale až přijde čas, odpojím se a Vy to zvládnete.“
A pak jsme povídali o dalších věcech mezi nebem a zemí. Její přístup byl silně kritický, vlastně když si na to vzpomínám, byl to první člověk, který mi nadával a já jsem přijímala kritiku bez obranného reflexu, protože jsem věděla, že vše, co činí, dělá s láskou a pomáhá mi. Důvěřovala jsem jí. Když jsem se vrátila domů, ještě chvíli se mnou její energie korespondovala. Pak následovalo mnoho dalších karmických situací, kdy jsem hořela na popel a z popela povstávala znova a znova. Až jednoho krásného dne jsem měla potřebu jí zavolat. Nebrala mi telefon a přišla mi od ní zpráva, ať se nezlobím, ale že s dospělými lidmi už nepracuje, prý pracuje jen s dětmi. Tato práce jí připadla ještě smysluplná na rozdíl od té s dospělými.
Věděla jsem proč. Na své cestě jsem také potkávala a potkávám spoustu lidí, kteří potřebují pomoct, jenže se v té chvíli jen těžko pozná, jestli zachraňujete ptáče vypadlé z hnízda, nebo jedovatého hada stočeného do klubíčka, který když se pro něj sehnete, vás uštkne. I takoví jsou bohužel mezi námi a baví je zvyšovat si svoje ego na tom, že budou zadupávat někoho dolů, aby se sami cítili být silnější, mocnější a nad věcí. Zradí Vás vždy ten, pro koho uděláte nejvíc a od koho byste to ani náhodou nečekali.
Touto hořkou zkušeností prošla i moje učitelka a zavřela se před všemi. Nechtěla už řešit, kdo je kdo. Naše práce spočívá v tom, že vezmete od člověka jeho bolestivou a negativní energii a přetransformujete ji na světlo. Vše tady je součástí jedné energie a léčitelé či esoterici jsou jakýmisi transformátory té negativní v pozitivní. Ne každý to může dělat a bohužel se stává, že i tito lidé neunesou tíhu druhé strany a onemocní rakovinou či jinou smrtelnou chorobou, protože do sebe absorbují příliš mnoho negativní energie, kterou už nejsou schopni přetavit. O to větší smutno je Vám ve chvíli, kdy vámi přetvořená energie ve světlo je okamžitě přetočena v černou a zaslána zpět proti vám. Tvrdě, nekompromisně a agresivně. A je k tomu použita i síla ovládnutých jedinců, kteří se nechali vtáhnout do sítí paní Černé.
Moje učitelka i každý esoterik či léčitel se s tím musí zákonitě setkat. Není vyhnutí. Protistrana ukazuje, že je v plné síle a že výkyvy do světla se jí nelíbí. Prošel tím i Vladimír Kafka, velký léčitel, kterého jsem osobně neznala, ale hluboce obdivovala. Mluví o tom v jednom ze svých videí na youtube. Dokázal vyléčit lidi z rakoviny ve chvíli, kdy klasická medicína využila všech svých dostupných prostředků a poslala je domů umřít. Bez jediného léku zvládl tyto lidi vytáhnout ze chřtánu smrti. Jenomže všichni chtěli být zachráněni a podle logiky, když musím umřít já, tak ať umřou i ti ostatní, pracovali ti, které už nemohl z kapacitních důvodů vzít. Když jsem se na jaře jednoho dubnového dne dozvěděla, že zemřel, hluboce mě to zasáhlo. Myslím si, že je to veliká škoda, protože tento člověk mohl pomoci ještě velké spoustě lidí.
Nejsem si jistá, zda si lidé, u nichž převažuje ego, dokážou uvědomit důsledky svého chování a především škody, které napáchají. Zůstává po nich spálená země a oni se vztyčenou hlavou jdou dál ničit a pálit další mosty. Tady bude karma pracovat velmi intenzivně, aby chorobné ego hořelo na popel a povstávala duše, protože mají v nerovnováze ego s duší.
A co říct na závěr? Děkuji za všechna ptáčata, která našla cestu do chrámu a pod jeho energií sílí a zrají, aby pak mohla do široka roztáhnout svá křídla. Děkuji za zkušenost, kterou jsem měla s paní Černou a jejími satelity, protože jsem pochopila, že i já musím zachovat profesionální přístup a nesmím otevřít dokořán své srdce každému. Až do této chvíle bylo raženo heslo „Chrám je tu pro každého, kdo potřebuje pomoct.“ Po této zkušenosti má chrám nové krédo „Chrám je tu pro každého, kdo potřebuje pomoct a kdo přijde s pokorou.“
Děkuji za to, že jsem mohla potkat svojí duchovní učitelku, která mi ukázala cestu a chvíli šla po ní se mnou. A pokud někoho zajímá, zda se naplnila její předpověď, tak Vás můžu ubezpečit, že zatím ještě ne. Ale už vím, že všechny věci v životě přijdou vždy v ten správný okamžik. Netrpělivost se prostě nevyplácí a v duchovním světě to platí obzvlášť. A ničím to neurychlíte, ani nezpomalíte. Napojení na vlastní duši vnímám jako základní krok k tomu, aby se každý mohli rozvíjet a pracovat na sobě. A pokud chcete předat něco ze sebe, tak jen to, co jste skutečně zažili, odžili si a co máte spočítáno…
