Letos na podzim otevřu dveře svojí dvaačtyřicítce a přivítám tím čím dál větší a hlubší zralost svého věku a pravděpodobně se dostanu i do bodu, kdy přecházím do druhé půlky svého života.
Možná už dávno za ní jsem, kdo ví.
Žiju takovým “nic moc” životním stylem. Necvičím, mám sedavé zaměstnání (dřepím na zadku, jen co na něj ráno v kanceláři dosednu, a to až do pozdního odpoledne, poté milostivě své pozadí přesunu do auta, a pak domů). Stres zajídám sladkým, pravidelnou aktivitu žádnou neprovozuji, krom procházek se psem, piji hodně kávy a celkově pitný režim je totálně na prd.
Co mi ale poslední dobou přichází na mysl, krom zmiňovaného přibývajícího věku, je jiná věc a možná ji i znáte a třeba se v tom také poznáte.
V hlavě máme (tedy někteří z nás) nastaveno, že štěstí a spokojenost přijdou pod nějakou podmínkou. Ta až bude splněna, pak teprve přijde ten správný okamžik a my začneme šťastně žít.
Žít tak, jak si představujeme, naplnění, šťastní a zdraví. Život bude v rovnováze, life balance bude vybalancován, po světě budeme chodit jako ti konečně vědomí a se vším srovnání.
Krása nesmírná, radost pohledět. Jenže furt to má ty naše podmínky začínající na to nekonečné: AŽ
Až budu dospělá
Až budu dostatečně chytrá, vzdělaná
Až budu mít dost srovnaný život
Až budu dost štíhlá
Až najdu toho pravého muže, a toho levého konečně pošlu k šípku
Až budou děti velké
Až budu mít dost peněz
Až to všechno přijde, tak budu konečně šťastná…
Podmínek je nekonečná řada a nekonečně mnoho variant.
Obavám se, že ale nikdy nebudou splněny všechny body našeho vnitřního To do listu. Snažím se s tím smířit a čím jsem starší, tak si bohužel uvědomuji, že mi čas utíká a ubíhá mnohem rychleji. Vánoce přichází dříve, než to bylo za mého mladí. Jen odezní a my sníme všechno cukroví, plánujeme letní dovolenou, jenže ta stejně nakonec uteče jak voda a poté se na nás valí odevšad vánoční koledy a to už pomalu od října.
Ne ne, není čas, není kdy, nemám chvilku, jsem totálně zasekaná, teď se to nehodí – no a kdy tedy?
Kdy? Jindy! Na svatého Dyndy!
Až zhubnu a koupím si plavky, a pak teprve začnu plavat.
Až budu mít dost času, přečtu si všechny ty chytré knížky, které jsem si koupila, aby mě naučily, jak lépe zvládat život a stres.
Už teď, jak to píšu, cítím tu hloupost vět, které se rodí v hlavě bez studu a servíruje se mi to jako konečná věc, které se musím držet, jinak bude sekec mazec, a ten můj vysněný život nenastane.
Můj poslední seminář byl Beltain, který je pro mě, ve spoustě oblastech mého života, zásadní. Jeho dopady pociťuji každý den víc a víc. Nejedná se o obr věci a průlomové myšlenky, dokonce ani o fantastické aha momenty, ale jen o jemné vibrace změny přístupu k životu, narovnání ohnutých zad, uvolnění křeče v těle, a hlavně milování sebe sama.
Viděla jsem totiž v keltském kruhu naříkat v bolestech svoje tělo, prosilo mě, abych ho milovala, abych ho už začala brát vážně, konečně pochopila, že je tak krásné, nejkrásnější, které jsem mohla dostat a bez něj jsem nic. Byl to hrozný pohled, a ještě tragičtější musel být pohled na mě, kterou to vůbec nezajímalo a k nářkům těla, že je unavené, bolavé a zoufale nešťastné, jsem se otočila zády.
Dobu trvalo, než jsem se umoudřila a začala se s tělem usmiřovat (obrovský díky patří Verunce, která byla famózní).
Došlo mi, že jsou věci v životě, které nepočkají na svoje “až”, že jednoduše už hoří a jejich čekání a trpělivost je u konce a já musím jednat, a pak teprve se věci možná začnou samy dít.
Zrcadlo, do kterého jsem se podívala, nebylo moc pěkné a věci, které mám ve svém pomyslném seznamu v sekci “AŽ budu mít čas, aneb udělám to pak” se posunuli do sekce “Hoří má panenko”.
Díky bohu za tuhle lekci bez přikrášlení a kudrlinek.
Nečekejte na svatého Dyndy a jestli chcete udělat něco, na co vám chybí odvaha, přestaňte se bát, chytněte to za pačesy a konejte.
A pokud to nevyjde? Čert to vem!
Můžete pak všem průkopnicky a po Cimrmanovsku prohlásit „Tudy ne, přátelé!” a stát se pionýrem slepých uliček stejně jako on 😁.
Ale věřím, že se vám to podaří a vaše budoucí já vás jistě pochválí a bude vděčno, jakou odvahu jste v sobě našli a konečně konali a nečekali “Až zahřmí”.
Držím palce ❤
