Se Soňou se znám necelých 15 měsíců, ale připadá mi, že celý život. Kontakt mi na ni dala moje kamarádka přesně v období, kdy byla u nás doma v akutní fázi manželova nevěra. Prý: „Jestli se nebojíš, dám Ti kontakt na kartářku.“ Já se v té době nebála vůbec ničeho a chtěla jsem zkusit všechno, co by mohlo manželství zachránit. Zavolala jsem jí a domluvili jsme se na příští týden. Soňa mi nabízela dřívější termín, ale já se bála prostě nebýt doma. Situace se v té době měnila z hodiny na hodinu a tak se stalo, že jsem Soně volala znovu a prosila o dřívější termín. Soňa na mě měla čas hned odpoledne, když to vidím s odstupem, přesně jako matka, která všechno odloží a má čas na své dítě. Děkuju Soni.
Dorazila jsem s mírným předstihem. Soňa ještě nebyla doma, běžela teprve z práce. Nikdy jsem u kartářky nebyla, jsem spíš racionální a logická, přesto tuším, že jsou věci „mezi nebem a zemí“. Možná jsem si představovala stařenu s bradavicí na nose a s kočkou na rameni, ale přiřítila se holčina, asi stejně stará jako já, v krásných letních šatech. Karty říkaly, že manžel sice odejde, ale vrátí se a všechna pozitiva jsou na mojí straně. Bylo to neskutečně dobíjející po dvou měsících stresu. V průběhu vykládání karet mi Soňa nabídla tykání a na konci se mě zeptala, jestli bych s ní o víkendu nejela do chrámu. Měla jsem v té době pocit, že by nám to doma všem prospělo, ale protože chodím do služeb i o víkendech, nevěděla jsem, jestli mám volno. Mám vždy volný jeden víkend v měsíci. Možná nečekaně, možná to bylo znamení, já volno měla. Ještě ten den jsem volala kamarádce, co mi dala na Soňu kontakt, jestli to tak bylo s ní taky, že si tykají a tak. Dozvěděla jsem se, že ona si s ní celých 5 let, co se znají, vyká.
Ráno jsem se namalovala, oblékla krásné minišatky a s montérkami v kufírku jsme se Soňou vyrazily. Cestu popisuje Soňa jako hodně veselou, přestože jsem byla ustrašený uzlíček nervů a plná nervozity, co mě čeká v chrámu. Chrám byl domeček s velkým potenciálem, plný světla a spoustou práce. Čekal tam na nás zedník, který opravy zřejmě řídil. Bylo v plánu brousit a natírat trámy a pak nějaký neurčitý úklid venku. Já si ale všimla hromady materiálu na plovoucí vinylovou podlahu, o které Soňa mluvila, že je potřeba položit. Trámy jsme obrousily a natřely a já Soně řekla, že tu podlahu zkusíme. Měl ji zřejmě pokládat místní zedník, který by si za to nechal bohatě zaplatit, třebaže tvrdil, že dělá za polívku. Když by to zvládl chlap, tak proč ne dvě ženské. Založil řadu a my byly rády, že odešel. Byly jsme sehraný tým, šlo to samo a večer byla hotová první místnost, to je ta s proskleným štítem. Ráno jsme si přivstaly a začaly chodbu a druhou místnost, ale protože vybavení nářadím nebylo nejlepší, tak se stalo, že mi vlítla šponka z podlahy do oka. Bylo to hodně nepříjemné, ale práci jsme dokončily. Cestou zpět jsme se stavily v Hradci na očním, takže domů jsem dorazila se zalepeným okem a zničená z pokládání podlahy. Kde jsem byla celý víkend a s kým jsem manželovi neřekla.
Asi za 14 dní se manžel opravdu odstěhoval za holčinkou, stejně starou jako náš syn. Byla jsem na dně, ale pocit, že mám Soňu a lidi kolem sebe, kteří jsou na mojí straně, mi dával naději na lepší zítřky. Všichni naši kamarádi teď byli moji kamarádi a Soňa byla bonus navíc. A karty dál řekly, že odejde, ale vrátí se, tak druhý den opravdu volal, jestli by se mohl vrátit.
Se Soňou jsem jela ještě další svůj volný víkend, bylo to zase za měsíc, pokládat podlahu do chrámu, tentokrát dole v hlavní místnosti. Bylo to před svátkem Samhain, kdy jsem vůbec nevěřila, že tam bude moct akce vůbec proběhnout. Bylo ještě potřeba očistit a natřít trámy, ale já už se těšila na podlahu. Tentokrát už jsme se vybavily nářadím lépe, měly jsme i ochranné brýle :). Už jsme byly sice od minule sehraná dvojka, ale i tak to bylo velké sousto, chtít celou plochu položit za jeden den. Pracovaly jsme do noci a pomáhala nám i Nina, dcera Soni, bez které by to nešlo. Ráno rychle uklidit a Soňa už vyráží pro účastníky Samhainu na nádraží. Rychle jsem ještě nachystala stůl, kde doteď bylo pracovní nářadí a můžeme si konečně chvíli sednout. Každý dovezl nějakou dobrůtku, budeme přece živit i tělo, nejen duši :). A seminář mohl začít. Byl to první a jediný seminář, kterého jsem se účastnila. Zážitek úžasný, beru ho dodnes, jako odrazový můstek svého dalšího života.
Soňa v té době natáčela videa a dávala je na Youtube, a já chtěla začít psát svůj blog, kam by psaly stejně zraněné ženy a vlastně i muži a podporovali se navzájem. Nakonec z toho vznikla společná věc, internetové stránky Chrámu, kde jsou odkazy na videa a příběhy, které pomáhají. Ty psala zezačátku sama Soňa a já jen opravovala formality, protože Soňa, když má myšlenku, tak nehledí vpravo, vlevo a jede. Stránky udělal kamarád Zdeněk a pak si je vzala na starost Verunka, která přidala facebook a instagram, zřejmě nějak provázaně, ale nevím, protože ani jedno nemám.
Manžel se sice vrátil, ale dodnes nevím, proč to tak udělal, protože doma sice jako byl, ale vlastně nebyl, duchem byl jinde. A za dva měsíce se ke své dvacítce (jemu je padesát) odstěhoval znovu. Tentokrát dokonce na tři týdny a pak zase nečekaně zjistil, že by byl rád konečně doma. Bylo to vloni před vánoci a já mu opět dovolila, aby se vrátil ke mně a k synům a zase mě svým dalším případným odchodem mohl zranit. Následoval náročný půlrok, se Soňou jsme si volaly skoro každý den a já dnes vím, protože zkušenost je nepřenosná, že když chtějí v partnerství oba, lze vztah zachránit a možná ho i udělat lepší než dřív, ale když chce pouze jeden, tak je to zbytečně vydaná energie.
Příběh končí tím, že někdy koncem května přišel domů, s nasazeným, vyčištěným snubním prstýnkem, padl mi k nohám, a to doslova a prosil, jestli mu můžu odpustit, že se strašně bojí, že by o mě mohl přijít. Hlavou mi problesklo, že se stal zázrak. Ale nestal, to jsem si uvědomila hned 1.června, kdy jsem přišla domů z práce a všechny, úplně všechny jeho věci byly pryč a na stole dopis, že odchází zase za tou stejnou, která na něj čeká. Tentokrát už jsem ani nebrečela, odešel někdo, kdo o mě nestál a nevážil si mě. Podal žádost o rozvod a po 27 letech a 4 měsících manželství jsme byli rozvedeni. To ráno jsem měla nutkání psát, tak jako dnes. ZDE ODKAZ: https://www.femina.cz/jak-to-vidi-chlap-muj-muz-ma-jinou-ale-ja-ho-nechci-ztratit/?comments
Celé léto jsem v rámci psychoterapie pracovala na své zahradě, pokládala jsem 120 metrů čtverečných betonové dlažby pod garážovým stáním, kde jsem druhý den po dokončení pořádala svoji rozvodovou párty. Zde trošku podobnost s Chrámem :). Ne na oslavu rozvodu, ale proto, že je potřeba uzavřít tuhle kapitolu života a jít dál, tak jako po pohřbu. Možná s tím malým rozdílem, že při pohřbu se loučíme s někým, koho jsme měli a máme rádi a on měl rád nás.
V psychicky o něco lepším, o to v horším stavu fyzickém volá Soňa, že nastal čas položit podlahu v další místnosti :). Mám pocit, že se nemůžu už ani pohnout, přesto otevírám deníček, bez kterého teď neudělám ani krok, všechny akce si píšu, abych neslíbila někomu něco, co nemůžu splnit a nekřížily se mi akce. A? Sice s lehkými potížemi, ale termín těsně před Samhainem je volný. Do chrámu dorazila i Marcelka Sluníčko a Michalka, které si udělaly čas na Soňu i mimo seminář, holky děkuji, bez vás bychom to nezvládly :).
Odjíždím před půlnocí z Chrámu, holky mají všechno nařezané a přichystané na ráno, kdy dorazí poslední kus podlahy, a já mám pocit, že sem patřím a můžu přijet kdykoli a mám dveře otevřené. Pocit dobře odvedené práce je jen bonusem navíc.
Se Soňou si občas zavoláme, víme o sobě, jsme tady pro sebe, když je potřeba. Soňa mě občas zve na seminář, vím, že jednou pojedu, ale ještě nenastal čas. Sice jsem 4.12.2022 volno měla, ale v mém deníčku bylo napsáno: Punčová párty 1.ročník. Pod garážovým stáním, na mnou položené dlažbě jsem vařila punč pro své kamarády, známé a sousedy, bylo to úžasné setkání, byla pozvaná i Soňa. Tak třeba příště.
Tady bych chtěla poděkovat, tobě Lucko, že si bereš na starost stránky Chrámu, hlavně jejich formální stránku. Občas nějakou chybku zahlédnu, já už ani neumím číst jinak, ale moc dobře vím, že chybovat je lidské. Chyby jsou přece důkazem toho, že se o něco snažíme :).
Nakonec ještě malé PS: PSALA JSEM JEŽÍŠKOVI. A věřte nebo ne, odpověděl mi. Dopis byl krásný, plný pozitivní energie s mottem „Pravdu lze hledat, ale nikdy ji nelze najít. To jenom lásku nacházíme, i když ji právě nehledáme.“ A v tomto duchu má můj příběh pokračování, ale to zase někdy jindy.
Děkuji Soni, mám tě ráda.
Technická manažerka Chrámu Cadwen Mirka 🙂
