Myšlenka na sepsání prosincového semináře ve mně vzklíčila ještě dřív, než vůbec samotný seminář proběhl.
Takže teď, když píšu tento krátký úvod, nemám tucha, co vlastně budu psát dál. Upozorňuji, že pokud to bude krátké, stálo to za prd a nic zvláštního se vlastně nestalo. Haha, dělám si srandu, už teď totiž vím, že bude potřeba spíš to celé osekat, jinak by to vydalo na článek o pěti dějství.
Prostě a jednoduše, jsem napnutá jak kšandy, co na mě a ostatní čeká – téma je Čištění rodové karmy a setkání s druidkou Cadwen. No a to je jak vyšité na konec roku a jak prdel na hrnec před Vánoci.
Tak se prosím spolu se mnou nechte nést na vlně zážitků a zázraků, které se dějí nejen o Vánocích.
Tentokrát jsem měla na cestu autem do Chrámu úžasnou společnici Marcelku.
Marcelka je srdcem Chrámu a jeho zakládající členkou, stálicí, ale také ženou s krásným milým kukučem, jemným hlasem a překrásným úsměvem, ve kterém je jak holčicí roztomilost, tak i ženská moudrost. Seminář tak pro mě začal už v autě a při našem společném povídání.
Těšila jsem se, už nejen proto, že přeci “ty vogo, zase jedu do Chrámu”😊, ale taky protože to světýlko, které ve mně bylo, zhaslo.
Bylo mi ouvej už pěknou řádků dní a nic moc nepomáhalo. Cítila jsem se unavená, přetažená a celkově podrážděná. A to i z věcí, které běžně nehnou s mým ctěným majestátem ani o milimetr.
Byla jsem plná hořkosti, výčitek a měla vztek i sama na sebe, že jsem do toho všeho zase spadla. Ale poprvé jsem si v těchto okamžicích uvědomila přítomnost svého černého a bílého anděla. Černého jsem držela kolem ramen z pravé strany a bílý stál vlevo a zároveň i nad námi, kde držel svou ochrannou ruku.
Negativní emoce jsem v sobě ovládnout nedokázala a naplno je pouštěla ven, ale komunikace s oběma anděli, během těchto vyhrocených situací, byla úžasná.
Tak tedy s tímto nákladem, taškami plných bordelu, rozvrtaným sebevědomím, smutkem, panikou, že jsem zase v háji a v neposlední řadě i s Marcelkou, jsme vyjely směr Chrám, bez navigace, po paměti a po čichu 😊.
Příjezd, vítání, objímání a seznamování, velká radost z opětovného shledání, vyložení mňamek na stůl, uvaření teplého čajíku, toto všechno musí proběhnout, než se pohodlně usadíme. Ten, kdo ví, o čem teď mluvím, se může jen pousmát, protože je to krásné a vždy naprosto nezbytné.
Zadkem zavrtané v sedačce nás Sonička znovu přivítá na semináři, který začíná ženským kruhem a my postupně ze sebe dostáváme naše příběhy, posuny, záseky, pomyslné brzdy, které nás na naší cestě zastavily. Některým překážky přišly v podobě nemoci. Ať už té, kterou lze léčit s lékařskou pomocí, a nebo té, která vězí v našich hlavách a cesta k jejímu uzdravení je o to náročnější. Lék na ní bohužel nenaleznete v lékárně a nebo v ordinaci u lékaře, ale v sobě, úplně uvnitř sebe samotné.
Cesta do hlubin svojí duše a najití prapříčiny a kořene našeho trápení, to prostě bolí. Vidět všechny stránky duše, poznat tu paletu odstínů, kterými hrajeme a přijmout je s láskou a beze zbytku, to je možná právě ten klíč k jejímu uzdravení. Pochopit se a odpustit si, že jsme jen obyčejné chybující bytosti, a že bojovat sám se sebou je vlastně předem prohraný zápas.
Ženské kruhy mají velkou sílu i tentokrát. Opět se ukazujeme v celé své kráse a já tentokrát plná únavy, bez svého smíchu a vtipkování. Nejsem ale sama, kdo dorazil do Chrámu za pět minut dvanáct a někdo dokonce, tak jako já, už dávno po zavíračce.
Ale nic není tak horký, aby na to Chrám nestačil a léčení našich dušiček může začít. Máme totiž před sebou obrovský úkol v podobě čištění rodové karmy, a to si asi umíte představit, jaká makačka to bude.
Čištění probíhá v řízené meditaci, která je cca dvou hodinová (no pane jo, nebude se mi chtít na záchod, nebo smrkat, ježíš vždyť mám nafouklý břicho z těch mňamek, neměla jsem se tak tláskat, dobře mi tak, teď to bude ve mně bublat a budu rušit ostatní), slet mých myšlenek byl prosím pěkně čistě pragmatický s žádnou nadpozemskou předpřípravou 😁.
Po krátkém vysvětlení, jak to bude probíhat, jsme do toho pustili. Poučeni od Soni, že každý má právo vidět co vidí a nebo také nevidí a bude mít jen pocity, kterými vše vnímá a nebo je prostě a jednoduše mít nebude.
Všechno je správně, nic není špatně a my se dostaneme jen tam, kam nás naše mysl a podvědomí pustí.
Já se v meditaci dostala duhovým mostem na louku a tam se propojila pomocí kořenů se zemí a stala se stromem. Lípou, krásnou a košatou, mladou se štíhlým kmenem, pevně zapuštěnými kořeny, která stojí pevně a stabilně. Nic jsem v tu chvíli nemusela, jen jsem stála a kdo toužil po mé společnosti, musel také za mnou přijít. Nechtělo se mi ten stav opouštět, ale muselo se pokračovat dál. Po úzké cestě jsem se dostala na pláž ke krásnému teplému moři, kde stačilo ze sebe sundat oblečení, které bylo v tu chvíli zbytečné, a ponořit se do vody. Osvěžující voda smývala všechno, co bylo špatné, a ponoření hlavy pod vodu celou očistu těla a mysli jen umocnilo. Nohy se mi proměnily na rybí ocas, protože ty by mě při plavání jen zdržovaly. Svižně jsem doplavala k ostrovu, kde stál křišťálový palác mojí duše. Při vstupu jsem se cítila dobře a správně, nebyla mi ani zima, ani horko. Intuitivně jsem šla do dveří vpravo, kde uprostřed místnosti stála kašna plná vody, jenže to byla jen taková malá kašnička a já do ní musela vlézt a vykoupat se. Moje podvědomí ji vytvořilo malou a já se do ní sotva nasoukala.
Vtipné, tobě tohle přijde vtipné?! Pomyslela jsem si naštvaně, ale zároveň se i smála sama sobě. Vydrhla jsem se jako v lavoru a nechala bordel duše ve vodě kašny.
Poblíž bylo připraveno bílé roucho, které jsem si oblékla (jo a kolem pasu jsem si dala pásek se zlatou sponou, bo jsem holka marnivá a straka strakatá) a vešla do světla v levé straně mojí duše.
Světlo mě celou pohltilo a já byla jeho součástí a ono světlo bylo součástí mě.
Počalo čištění.
Pozvala jsem ženy v mé ženské rodové linii, počínaje mou mamkou, a poslala jsem jim, skrze moje srdce lásku, která měla čistit a zpřetrhat všechny karmické dluhy a zátěže, které se táhnou z generace na generaci.
Cítily se krásně a já vnímala jejich úlevu. Pozvala jsem i svoji dceru, jako další pokračovatelku ženské linie, která už bude krásná a čistá. Pevně jsem ji držela kolem ramen a byla šťastná za všechny ženy, které tu byly před námi a s láskou jim poděkovala, že i vtento okamžik za mnou přišly.
Mužská linie, počínaje mým tátou, byla také neskutečná, ale s úplně jinou energií. Mužsky tvrdou a hůře poddajnou, ale měla jsem radost, že vidím svého dědu, který tu už s námi není, a také během čištění jsem se něj smála a měla jsem radost, že se to povedlo. Přivedla jsem si syna a všichni muži na něj byli pyšní, jaký je to šikovný kluk.
Celý proces byl vlastně pro mě krásný, nebolestivý a na konci bylo objetí, láska a velké – miluji vás. Neříkám, že se v naší rodině neobjevují hádky a rozepře, ale vždy se nakonec urovnaly a dobře to dopadlo.
Od tohoto okamžiku budu ještě víc pyšná a hrdá, že jsem součástí takto krásné rodiny.
Jako dárkem a překvapením byla cesta do lesa, kam za námi mohl i nemusel přijít Cernunnos, se svým osobním vzkazem pro každého z nás. Měla jsem tu čest a hrdě s parožím ke mně přišel a řekl mi, že střípek jeho samého je i ve mně, tak na to nemám zapomenout! Byl to silný vzkaz a já jen poděkovala a on zase mezi stromy zmizel, stejně rychle, jako se objevil.
Konec meditace patřil tibetským mísám, které nás přenesly zpět do vědomí a k pomalému otevírání očí.
Vzájemné povídání a svěřování z prožitého nám jen potvrdilo tu jedinečnost a rozdílnost, která je v každém z nás. Představy se lišily jedna od druhé, v něčem byly podobné, v něčem i totožné. Směsice pocitů, bez konkrétních představ, i propady do zklamání, že vše neproběhlo tak, jak jsme očekávali. Ale nic z toho nebylo špatně, všechno bylo správné a nikdo neudělal v ničem chybný krok. Meditace se nedá naplánovat a vše je jak má v daný okamžik být.
Po výdechu a nádechu (rozuměj vyčůrání, najedení a cigaretce), pokračujeme ve zlatém hřebu programu, a tím je setkání s druidkou Cadwen.
Kruh je utvořen z našich rukou a uprostřed sedí Sonička, která zasvětí kruh a my po krátké chvíli přivítáme Cadwen. Stojí mi snad všechny chlupy na těle, v břiše mám balvan a zvedá se mi žaludek. Energie je silná a musím dýchat zhluboka, abych to ustála.
Už jsem jí viděla a to úplně poprvé v keltském kruhu během Samhainu, kdy jsem brečela, ale teď poprvé promluví na každého z nás. Těšila jsem se jak malá a zároveň se i bála, jestli mi třeba něco nevytkne.
Oči, které se na mě v ten okamžik upřely, nebyly Soni, nebyly ani z tohoto světa, šly mimo mne, ale zároveň do mě hluboce pronikly. Dokázala vidět každou moji myšlenku, přečíst každý můj nevyslovený dotaz. Usmívala se, řekla, že mě zase ráda vidí, a že je ráda že jsem vyslyšela její volání.
Ale také, že vůbec neznám svojí sílu, kterou v sobě mám, je tak obrovská, a tak silná, a já nemám důvod se jí bát. Nic, co se stalo v mém životě, jsem nezkazila a vše bylo tak, jak má být a bylo to jen součástí předem daného procesu. Řekla toho ještě hodně, ale mnohem víc mezi námi proběhlo beze slov. Bylo to silné a osobní, koktejl smíchu i pláče, zapálení světla v sobě beze strachu o věci budoucí. Mluvila i o naší minulosti a těšila se na naši společnou budoucnost. Oslovila mě, ty čarodějko naše, jsi krásná a vždy jsi byla tak na to nezapomeň! A zase přijď!
To si piš, že přijdu…
Po tomto by mě mohly odvést rovnou do blázince s tím, že už mi asi fakt definitivně hráblo.
Přátelé a ano, opravdu hráblo, ale na blázinec to nevidím.
Jen na konečné členství v Chrámu Cadwen 😁!
Všichni jsme dostali svůj vzkaz, u kterého se brečelo i smálo a mnohé pochopilo. Silný zážitek, který námi prostupoval nás opět propojil. Na konci byl prostor i na otázky, které jsme mohli Cadwen pokládat, ale ty jsem popravdě moc nevnímala, protože jsem na ni stejně jenom čučela s božskou úctou a úsměvem idiota.
Po rozpuštění kruhu a vzpamatování z prožitku zbyl i čas na vynikají dort, který se na nás smál ze stolku od začátku, a pak na nás čekal v lednici. Došlo i na rozdávání dárečků, které přivezl každý z nás.
Měla jsem radost, že zrovna dáreček který přivezla Marcelka, připadl právě mě a teď když vše sepisuji, mám u sebe svícen se zapálenou svíčkou a můžu tak vzpomínat na události staré sotva pár hodin.
Chrám opět pomohl všem, kdo přijeli, a opět zapálil ten plamínek v nás, nandal křídla, namaloval úsměvy, do srdcí vložil naději a duši zbavil strachu a obav.
A také už vůbec nespočítáme, kolika lidem teprve pomůže, když se ten náš plamínek, který si odvážíme zpět do našich domovů, zapálí dál a dál.
Přeji Vám, ať to světlo, které máte v sobě, nikdy nezhasne!
