Začalo ponižování v práci, že mám toxický obličej, že odrazuji zákazníky a všechno možné, jen aby se mě firma zbavila bez odstupného. Já jsem si říkala: nemůžu přijít o práci, co budu dělat. Čím víc jsem se nechala ponižovat, tím víc bolesti jsem zažívala. Chtěla jsem se s nimi domluvit slušným způsobem, aspoň tak bych to dělala já. Bohužel lidé nejsou takoví, je to smutné.

Tím všechno začalo. Bylo to pro mě peklo kdy ráno vstáváte v bolestech a strachu. Nemůžete nic dělat , protože Vám tak buší srdce a chce se Vám neustále brečet a nejde to zastavit . Doma to všechno zakrýváte, aby nikdo nic nepoznal, klepou se Vám ruce, až už dojdou síly na všechno a vy si přejete jenom jedno, prostě odtud odejít na dobro, nikoho nezatěžovat a nebýt nikomu na obtíž. Přestala jsem vycházet i mezi lidi, byla jsem sama sobě odporná. V tu dobu můj syn zrovna dělal zkoušky na inženýra a když jsem ho vždy ráno viděla jak nemůže dýchat, má stres a dává do toho všechno, a i tak to chce vzdát, moc jsem mu chtěla pomoct . Viděla jsem v něm sama sebe a začala mít o něho strašný strach. Začala jsem přemýšlet co udělat i sama se sebou a jak mu pomoct, aby se u něho jednou neobjevily stejné myšlenky.
Má úžasná kamarádka v tu dobu už jezdila k Soničce a viděla jsem u ní neskutečné změny. Pořád jsem neměla tu sílu a nevěřila jsem, že se z tohoto ještě vůbec můžu dostat. Ty strachy a to, že jsem k ničemu mě už tak strašně ovládalo, že se to ani popsat nedá a pokaždé, když jsem se svojí mámou o něčem mluvila tak mě ještě víc mě srážela na dno. Jaké parchanty porodila a já už se potýkala s depresemi o kterých nevěděla, protože cesta k ní zpátky po 20letech byla těžká a já nerada vzpomínala na dětství. Když už jsem věděla, že už to opravdu nezvládnu tak jsem si řekla, že vyzkouším Soničky karty a napsala jsem jí o termín, jestli bych mohla přijet a řekla jsem si pokud ten termín vyjde tak je to cesta. A vyšel i den i čas….Jela jsem se vlastně zeptat na cestu a věci co jsem chtěla, ale nakonec jsem se k tomu nedostala a vzala mě hned na terapii trhání. Opravdu bolestivý zážitek, ale změny viditelné… byla jsem jí strašně moc vděčná, ale bohužel mě to dlouho nevydrželo .

V tu dobu jsem pořád řešila výpověď v práci a pochopila nenávist a faleš lidí s kterými jsem pracovala a nedokázala jsem to zpracovat. Opět jsem jela na terapii, tentokrát na dračí dech, ale to nebyl takový účinek na mě. Já jsem potřebovala přebíjet bolest bolestí, nevím proč, ale tam jsem cítila větší úlevu. Pak přišlo další trhání, už jsem na to vůbec nechtěla jít, nechtěla jsem už po těch všech bolestech zažívat další, ale cítila jsem, že jinou cestu nemám pokud chci se sebou něco dělat, že bych zase spadla dolů, protože jsem neustále řešila výpověď. S těmito lidmi se vůbec nedalo domluvit slušným způsobem, jediné co po mě chtěli bylo : podepíšeš dohodu , jiná možnost není , jinak tě pošleme na jinou prodejnu. To bylo pro mě nereálné, někam v noci dojíždět a na to oni spoléhali. Rady od právničky byly nadějné a v můj prospěch. Pořád jsem zvažovala jít do toho či nejít, ale paní s kterou jsem jednala byla tak arogantní, že už jsem v hlavě měla jen myšlenky odejít a nenechat se touhle firmou dál ponižovat. Už jsem cítila, že mi za tohle nestojí ani peníze, a tahání s těmito lidmi, protože mi to bralo všechnu tu sílu , co jsem si v posledních dnech snažila načerpat a měla jsem podporu i doma, že to zvládneme nějak. Manžel už viděl jak mě to trápí, už ani on neměl sílu se na mě dívat co to se mnou dělá. Možná jsem vypadala, že jsem slaboch pro firmu a měli radost z toho jak dobře to vymysleli, ale tohle nebyla pro mě prohra, ale vítězství, že už do toho nedám ani kousek své energie, kterou jsem opravdu potřebovala. Ve finále podpis výpovědi byl opravdu na úrovni. Kdyby mi to dali podepsat na ulici se zákazníkem, tak by to vyšlo na stejno, ale po podepsání se mi neskutečně ulevilo, že jsem tohle opustila.

Od Soničky jsem dostala pozvání do chrámu, který by mě mohl pomoct až ukončím práci a neschopenku. Pozvání jsem se strachem přijala. Můj strach spočíval i v tom, že půjdu mezi tolik lidí. Rok a půl jsem byla zavřená doma a vycházela minimálně a uzavírala se. Ještě v ten pátek jsem vůbec nebyla v pohodě a řekla jsem si, že nepojedu, že nikomu nebudu kazit den, ale když mě večer řekla Vlaďka, že se mám rozhodnout až ráno podle toho jak to budu cítit to byl zlom. Nikdo mě nikam netlačil a já se ráno vzbudila, že chci jet…. Celou cestu jsem se bála co budu dělat, ale bylo to neskutečné. Když jsme se tam posadili a vy s těch lidí necítíte žádnou nenávist a cítíte se mezi nimi opravdu hezky, pak to z Vás úplně zázrakem opadne. Na cestě lesem už jsem cítila zvláštní věci jako těžknutí nohou, bolení u srdce a u kruhu už jsem se z ničeho nic rozbrečela strachy a klepala se strachy z mojí mámy. Dášinku, moc děkuji za tvoje objetí, ty jsi věděla všechno ani jsem nemusela mluvit. Když se v kruhu začal čistit můj příběh, máma a tatínek, bylo to hrozně moc těžké se na to dívat, jak Vlaďka je teď mnou a já, když jsem do kruhu vstoupila, tak jsem si myslela že to ani nezvládnu se své mámě podívat do očí po tom všem co jsem s ní zažívala v dětství, kdy jsem za všechno dostávala mlatu, kdy mě za trest zavírala do komory po tmě i když věděla jak strašný strach a hysterii mám, byl to prostě trest. Znala jsem pouze neustále nadávky a bití, až jsem už svého tatínka neustále prosila ať se rozvede, bylo to u nás strašné. Máma po něm házela nože, ten strach byl hrozný. Můj příchod domů musel být vždy na minutu, abych nedostala výprask. Tak jsem si na digitálních hodinkách stopovala přesně kolik jede výtah do 5 patra a zazvonila přesně , tak moc jsem se bála. Jenom jsem musela čekat až má sestra dosáhne věku, kdy i ona půjde k soudu a my budeme moci u soudu říci, že chceme jít s tatínkem, abychom se s ní nemuseli stěhovat na Slovensko. Bohužel po rozvodu, i když jsme žili s tatínkem, tak soudy s mámou trvaly další roky a já pořád stála mezi nimi. Výslechy, svědectví, už jsem se i ve škole nezvládala soustředit, bála jsem se kdo mi co zase vyčte, že jsem tam řekla. Bylo mi hrozně a já už to také nezvládala. Když přišla zpráva, že se se mnou přítel v tu dobu rozchází , tak to byla ta poslední kapka a já se rozhodla to ukončit pitím s prášky. Sestra přišla dřív než jsem čekala a já se z toho dlouho dostávala. Když jsem to v kruhu vyčistila, tak se za pár dní začaly dít zvláštní věci. Večer mi od mamky přišla nečekaná zpráva. Dobrou noc , mám tě moc ráda. Tohle mi nikdy neřekla a já jsem si to už jako dítě strašně moc přála, i sestře jsem záviděla, jak jí objímá a já jsem musela jít vždycky pryč. V ten moment mě vyhrkly slzy štěstím a nepopsatelný moment. Když jsme potom přijeli na návštěvu opět se mi stalo něco neuvěřitelného…. Mluvili jsme u stolu a ona se zvednula a obejmula mě a řekla, že jsem jí to jednou řekla, že to nikdy nedělala a že mi to chybělo a další slova, jak mě má moc ráda a že lituje, že to nedělala. Tak to už bylo pro mě něco neuvěřitelného. Přemýšlela jsem zda se mi to nezdá, ale i všechny telefony co od ní teď jsou ,jsou úplně jiné a nezačínají žádnou nadávkou , jako tomu bylo před tím.

Opravdu zázraky se dějí a mě to začíná posouvat jiným směrem a snažím se, jak říkáš Soničko, počítat příklady se kterými jsem si nevěděla rady. Další příklad po xx letech jsem sebrala odvahu a šla na bazén, kam jsem nechodila když mi řekl po porodu manžel, že jsem tlustá a měla bych se sebou něco dělat. V ten den jsem se zablokovala, že se už v plavkách nikde neukážu. Ten posun po jednom semináři je naprosto neskutečný a úžasný…. Mizí mi ze života lidé kteří měli pouze masku a zůstávají opravdu ti, kteří mě nenechali padnout a vždycky při mě stáli, když mi bylo nejhůře, že Dašinku….

Děkuji vesmíru, že mi dal další možnost tu zůstat s Vámi. Děkuji za Vaše krásná slova od všech co jsem byla s Vámi v chrámu a tolik objetí
PS: Teď jsem na sebe hrdá, že jsem nedokázala přebít nenávist nenávistí a mstít se lidem. Protože tohle není žádná cesta ,je mi takových lidí líto…. Cítím se jako zachráněná princezna z hradu, kde jsem byla zavřená roky za mřížemi a teď si vynahradím ty všechny roky a budu si užívat život a dávat lásku .. Každá sebemenší změna Vám dodává sílu bojovat a pracovat na sobě, když vidíte jak to dokáže člověka posunout. A jestli opravdu chcete svůj život změnit a začít žít a ne jenom přežívat jako já, tak najděte v sobě odvahu a napište Soničce. Přijeďte do chrámu, kde najdete opravdu milující rodinu, kde Vás přivítají s otevřenou náručí a každé jejich objetí je neskutečně upřímné. Tam najdete opravdu sami sebe

Článek Byla jsem na pokraji života a smrti. se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Konečně nadešel den, kdy se konal seminář, na který mě ochotně svezla jedna ze členek chrámu. Moc milá a krásná žena, která bydlí pouze přes kopec a prakticky kouká na Závist z druhé strany než já. Cesta příjemně plynula, a i když mě od rána bolela hlava, nic nemohlo zkazit mojí radost z toho, že se již blížíme. V Chrámu se nám dostalo vřelého přivítání a hned jak jsem vstoupila do zahrady pocítila jsem opravdu silnou energii, která moji bolest hlavy poměrně dost znásobila. V prvních chvílích, než jsem si na sílu energie zvykla, jsem měla skoro pocit jako bych byla trochu nestabilní a bylo mi lehce špatně od žaludku. Po chvilce naštěstí pocit opilého námořníka ustoupil a já se mohla soustředit na nově přijíždějící členky chrámu, které mě mile překvapily svou pozitivní energií bezprostředností, přátelským přijetím a záplavou objetí. Ona „cizí paní z internetu“ alias Soňa mi vlastně nepřipadala ani trochu cizí, naopak na mě působila naprosto přirozeně a jako bychom se už dávno znaly. Zatímco se to uvnitř čile hemžilo přípravami a ženy nakládaly na stůl všemožné dobroty a společně chystaly další jídlo a nápoje, já se šla seznámit do zahrady se zasvěcenými kameny. S velkou úlevou jsem odevzdala svou bolest hlavy na jednom z chrámových kamenů. Ten účinek byl takřka okamžitý a velmi silný. Dokonce jsem z té úlevy žertovala, že je to lepší než ibalgin a že takový kámen by se hodil do každé rodiny. Na dalším z kamenů mi přišla odpověď na otázku, na kterou jsem dlouho odpověď hledala a nenacházela. S úžasem jsem tedy musela uznat, že to opravdu nejsou jen tak ledajaké kameny a jejich sílu a účinky jsem začala brát opravdu vážně. Z toho důvodu jsem se kameni podporujícímu plodnost raději obloukem vyhnula, neboť momentálně bych už další miminko nezvládla.

Když jsem se vrátila dovnitř, posedaly jsme si všechny postupně do kruhu a začala první část semináře – ženské kruhy. S ohledem na soukromí zúčastněných žen nebudu popisovat konkrétní zážitky, ale musím říci, že každý jeden příběh se mě nějakým způsobem dotkl. Některé opravdu hodně, poznávala jsem se v nich, měla jsem pocity jako bych některé z žen už znala z dřívějška a protože jsem hodně citlivá, tak jsem se každou chvíli neubránila slzám a prožívala to s ostatními. Když přišla řada na mě, prvně jsem se trochu představila, protože jsem byla v chrámu poprvé a převyprávěla jsem ve zkratce svůj příběh o mé cestě do chrámu a jabloních a vysloužila si tím okamžitě přezdívku „Jabloň“, která se mi vlastně moc líbí a nějak s ní souzním. Svůj příběh jsem otevřela jen částečně dílem kvůli určitému ostychu a dílem protože jsem si myslela, že ho mám z předchozích terapií se svou terapeutkou zpracovaný. A tak jsem sdílela s ostatními jen tu část, že mě trápí poměrně silné a četné alergie, které mají i moje děti, že mi plynoucí omezení přinášejí pocit vyloučení a vyjádřila jsem přání rozklíčovat ten důvod, proč se to děje a zpracovat si to. Soňa se na můj problém nacítila a řekla mi, že to souvisí s minulým životem a že to nebude pěkné, protože mě otrávili a já jsem dlouho a bolestivě umírala, až jsem se nakonec udusila (zde bych asi měla doplnit, že můj hlavní projev alergie byl pomalý a postupný otok hrdla, což přesně kopíruje to, co mi Soňa popsala). Trochu nemístně jsem se zaradovala, že to je skvělé, ale myslela jsem to samozřejmě tak, že jsem ráda, že se to někam hýbe a znám příčinu problému, protože už jsem to moc chtěla vyřešit a dlouho se mi nedařilo přijít na žádnou informaci, která by mi v tom pomohla. Po dobu trvání ženských kruhů se moje bolest hlavy vždy opět objevila a vystupňovala a tak jsem ještě párkrát musela zajít na kámen, který mi pokaždé okamžitě ulevil. Po skončení první části následovala krátká pauza a dobrovolná prohlídka energetických obrazů, kde mě jeden z nich zaujal natolik, že jsem ho musela mít a nyní má čestné místo u nás v obýváku a harmonizuje nám doma mužsko-ženskou energii

Poté jsme naskákaly do aut a přejely do lesa, který se nachází chvilku cesty od chrámu. V lese jsme zahájily druhou část semináře – keltské kruhy. Už samotný vstup do lesa se nesl v duchu určitého rituálu, kdy jsme do lesa vstupovaly samostatně jedna po druhé s pokorou a až po požádání o vstup. Šla jsem lesní cestou s pohledem upřeným na vzdalující se záda druidky, která mě vedla. Kráčela jsem sama, v tichu a bosky. Les byl nádherný, starý, ale plný života a šťavnaté zeleně, slunce probleskovalo mezi listovím, nepříliš prohřátá země mě příjemně chladila do bosých chodidel a já se nechala unášet krásou přítomného okamžiku. Po krátké chvíli jsem si také uvědomila, že mě v lese úplně přestala bolet moje už zase rozbolavělá hlava, až později jsem se od Soni dozvěděla, že tento les má léčivou energii, což odpovídalo mému prožitku. Pokračovala jsem v cestě, když jsem na straně zachytila pohyb a uviděla srnu, jak běží z pole do lesa za mnou. Otočila jsem se, abych varovala ženu za sebou, ale ani nevím, co přesně a jak hlasitě jsem křikla, protože jsem slyšela, že i druidka za ní také něco volá a zároveň jsem cítila obrovský klid a „věděla“, že se nic špatného nestane a srna jí nesrazí. Nemýlila jsem se, ačkoliv to bylo opravdu těsné. Srna se zastavila doslova na krok před ní a potom odběhla dál do lesa. Nikdy jsem srnu z větší blízkosti neviděla, byla opravdu nádherná. Po tomhle zvláštním zážitku jsem pokračovala v cestě, až jsem došla do lesního chrámu, kde Soňa už začínala na zem kreslit veliký kruh. Poté, co na místo postupně došly všechny druidky jsme se rozmístily kolem kruhu, tak abychom do něj nezasahovaly. Soňa některé z nás pozvala dovnitř a otevřela první příběh. V první chvíli jsem moc nechápala, co se po mně uvnitř kruhu žádá, ale intuitivně jsem zavřela oči a snažila se navnímat jakoukoliv energii, která ke mně přichází. Během chvilky jsem pocítila pro mě opravdu silnou energii, která mě doslova roztřásla, klepaly se mi ruce, cítila jsem jak se mi škubou oční víčka a skrze ně jsem viděla světelné záblesky. Poté už mě Soňa vyzvala, ať si otevřu oči, učinila jsem tak a zjistila, že proti mně stojí členka chrámu, ale už to nebyla ona. Z očí jí koukalo zlo a byl to někdo úplně jiný s energií, která se mi ani trochu nelíbila, ještě chvilku jsem bojovala se svým osobním odporem vůči oné osobě, než se mi povedlo se sama od sebe oprostit a naplno vklouznout do „role“. Nazývám to rolí, protože mi chybí slova na výstižnější popis. Každopádně nic z toho, co se dělo dál žádná z nás vědomě nehrála, postavy které vstoupily do kruhu, ať už žijící či po smrti promlouvaly skrze nás a naše těla. My jsme daný příběh nevymýšlely, pouze jsme ho znázorňovaly a přehrávaly. To co všechno se dělo dál nejde jen tak popsat a dost možná by ani nebylo správné to popisovat, patří to bezpochyby do oné kategorie zážitků, které je třeba si zažít na vlastní kůži. Postupně se nám tam odehrávaly příběhy všech zúčastněných žen a my se střídaly v kruhu při jejich znázorňování. Hodně se naříkalo, plakalo, odpouštělo a emoce tryskaly do všech stran. Některé příběhy jsem prožívala skoro jako by byly moje, nechávala jsem svoje slzy volně téct a přestože to bylo v té chvíli těžké a nebylo mi lhostejné cizí utrpení věděla jsem, že to té dotyčné pomáhá k uzdravení a že jí bude brzy mnohem lépe. Poté přišel čas i na můj minulý život a už jak ho začaly ostatní v kruhu předvádět, poznala jsem, že je to moje. Ukázaly se nám dvě ženské postavy a jedna mužská. Ženy měly k sobě nějakým způsobem blízko, tušily jsme nějaký příbuzenský vztah, muž měl blízko k té druhé ženě a ženu představující mě naopak neměl v lásce. Postupně se nám otevřel příběh o dvou bylinkářkách z nichž jedna druhou na popud onoho muže otrávila. Kdo přesně byl ten muž se nám neukázalo, jen že byl nějakým způsobem výše postavený a mocný. Když mě k tomu Soňa vyzvala vyměnila jsem si pozici s ženou, která mě do té doby v příběhu zastupovala a sama za sebe si stoupla do kruhu. Viděla jsem, že tu druhou bylinkářku to moc mrzí, že vlastně ani neví tak úplně proč to udělala a bylo pro mě snadné jí odpustit, vůči ní jsem zášť necítila. S tím záhadným mužem to bylo těžší, cítila jsem takovou marnost a lítost nad zbytečně ztraceným životem, vyřinula se ze mě taková spousta emocí, že vlastně zpětně vůbec nevím jak se to projevilo na venek. Vím určitě, že jsem vzlykala a naříkala, ale zda jsem křičela nebo dělala neco dalšího netuším. Jen vím, že jsem v závěru ze sebe dostala vše, co šlo a nakonec si s mužem vyměnila odpouštěcí a propustné formulky. Nebyla jsem si na 100 % jistá, zda jsem dokázala úplně dokonale odpustit, ale věděla jsem, že lépe to v té chvíli prostě nedokážu, udělala jsem své maximum.

Poté, co jsme zrušily kruh a jely zpět do chrámu jsem byla taková zvláštně otupělá. Přišlo mi, že jsem vydala hodně energie, že jsem toho opravdu hodně zažila, mám toho spoustu na zpracování a že toho na mě bylo prostě trochu moc. Do toho mě ohromovalo, co se to vlastně odehrálo v těch kruzích, jak moc silné to bylo a jak je to vlastně vůbec možné, že se něco takového stalo. K tomu všemu jsem také cítila, že v tom mém příběhu něco tak úplně nesedí, že tohle prostě nemůže být vše, že mi ještě něco uniká. Byla jsem z toho trochu zaražená a nechápala to. Po návratu do chrámu jsme si ještě jednou posedaly ke společnému stolu a tak jak jsme seděly v kruhu jsme si postupně vyjádřily, za co jedna druhou oceňujeme. V první chvíli jsem tuto část nepovažovala za tak silnou a zásadní a nebylo mi v té představě úplně příjemně. Zjistila jsem, že vyjadřovat náklonnost takto slovně a před lidmi je pro mě z nějakého důvodu docela náročné. Ale jakmile jsem se do toho dala a přestala se stydět, šlo ze mě všechno ven a najednou jsem mohla mluvit úplně svobodně. Naprosto přesně jsem v tu chvíli věděla, co na každé té jednotlivé ženě, oceňuji, co mi ona přináší, čím je jedinečná a krásná. Velmi rychle jsem si uvědomila, že tahle část semináře byla naopak velmi silná a, že i to laskavé slovo a vyjádření lásky a úcty k bližnímu má v sobě obrovskou moc. No a takto dojemně jsme skončily můj první seminář. Nikomu se nechtělo odjíždět, protože atmosféra byla nadpozemská, ale přiblížil se večer a tak bylo potřeba abychom se postupně vrátily ke svým rodinám a životům. Ještě jsem si po Soni nabídce vykopla odnož přemnožené bílé pivoňky, kterou jsem si později zasadila na chatě, kde mi dělá velikou radost. Má pro mě totiž osobní symboliku ve spojitosti s mojí milovanou babičkou a také představuje kousek chrámu, který jsem si mohla vzít s sebou.

Pak už následovala jen cesta domů, kterou jsme strávily v uvolněném rozhovoru, ačkoliv jsme původně předpokládaly spíše mlčení způsobené vyčerpáním z množství zážitků. Ještě než jsem nastoupila do auta na cestu zpět věděla jsem, že to určitě nebyl poslední seminář, který jsem navštívila, protože to, co se tam dělo, jaké úžasné ženy jsem potkala a všechny ty zážitky, které jsem si odnesla byly neskutečné a provázely mě ještě mnoho dní poté. Jakou obrovskou dohru měl příběh, který se mi otevřel v kruhu a jak jsem si na základě toho „vzpomněla“ na to, co mi zůstávalo skryté. Jak jsem v návaznosti na to podstoupila u Soni individuální práci v podvědomí, která mi úplně změnila život budu psát třeba zase někdy příště. Všem, kdo dočetli až sem děkuji za vytrvalost a pozornost, kterou jste věnovali mému příběhu.

S láskou Vaše Jabloň

Článek Jak mě otrávili aneb můj první seminář se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

No a pak přišel 30. duben a s ním čarodějnice a já se jako každý rok, od té doby, co mám děti spolu s nimi vymustrovala za čarodějnici a šla navštívit místní akci. Odpoledne i večerní oheň jsme si moc užili a poté, co jsme doma uložili děti do postele jsem byla ještě dost nabitá událostmi dne a nechtělo se mi spát. Otevřela jsem tedy youtube a „vyskočilo“ na mě video o Soni minulém životě a důvodu proč se chrám jmenuje zrovna Cadwen. Samozřejmě jsem si ho pustila a nestačila se divit, co se dělo dál. Vyprávění mě velmi vtáhlo, ležela jsem ve tmě na posteli a hltala každé slovo, celý příběh jakoby se mi odvíjel před očima a ona touha o které jsem psala výše se úplně utrhla ze řetězu a tancovala ve mě a radostně skákala a tleskala a já vůbec nechápala, co se to se mnou děje. A když se můj vnitřní sabotér chabě ozval na protest a už už jsem opět sama sebe chtěla přesvědčit, že přeci žádný email psát nepůjdu, vyslovila Soňa slovo Závist, které pro mě bylo jasným znamením. V tu chvíli se celá moje chatrná obrana definitivně zhroutila a já jsem šla okamžitě napsat email do chrámu, protože jsem pochopila, že absolutně nemá cenu dál jakkoliv vzdorovat. Vlastně jsem vůbec nevěděla proč té Soně píši a tak jsem jí jen poděkovala za videa a napsala o tom, jak mě dostala slovem Závist, protože žiju na Zbraslavi a Závist se tady nad námi tyčí a nějak to slovo z jejích úst na mě zapůsobilo jako zaklínadlo. Poté jsem se marně snažila dlouho usnout a vůbec mi to nešlo, byla jsem totiž plná jakési neposedné energie. Nakonec jsem se za neklidného převalování přeci jen propadla do spánku, který byl prodchnutý divokými sny o druidech a keltech. Když jsem po oné náročné noci s úlevou naznala, že je dostatečně ráno, abych mohla vstávat objevila jsem odpověď na svůj email. Trochu mě to zaskočilo, protože takhle rychle jsem to nečekala, a tak jsem se zběsile tlukoucím srdcem otevřela zprávu od Soni, kde mi psala na sebe kontakt, ať se jí ozvu a zavolám, že cítí jak se ve mně probouzí keltská krev a že patřím k ní i do chrámu. A mě to úplně pohladilo po duši a zahřálo jako bych se po dlouhé době vracela domů. Samozřejmě, že sabotér zdolaný svým včerejším neúspěchem nemohl zůstat zticha a hned se poškleboval ve stylu „Keltská krev, jo? Zrovna ty. No tak to určitě, vždyť ty s keltama nemáš vůbec nic společného…“ Tak jsem ten hlásek pro jednou poslala slušně řečeno k šípku a naopak si pustila chrámová videa s keltskou tématikou, která jsem do té doby nějak opomíjela. Když jsem poslouchala video o významných keltských svátcích, zjistila jsem podivnou korelaci s významnými událostmi mého života. Uvědomila jsem si, že já sama jsem se narodila dva dny po hromnicích, vdávala jsem se v období keltského svátku zvaného lughnasad, svoje první dítě jsem rodila krátce po letním slunovratu o svatojánské noci, oba svoje chlapečky jsem pojmenovala tak, že slaví svátky na samhain a den po něm a Soně jsem se ozvala zrovna na čarodějnice, aniž bych si uvědomila, že se také jedná o původně keltský svátek. Bylo to pro mě celkem zajímavé zjištění, ale nepřikládala jsem tomu zase žádný přehnaný význam a prostě jsem si řekla, že počkám co se bude dít dál.

Posouváme se tedy do chvíle, kdy jsem si se Soňou konečně zavolala. Začala jsem jí vyprávět o tom jak mě Zbraslav volala už od dob kdy jsem byla malá, aniž bych tehdy věděla, jak se to tu jmenuje a že je poblíž nějaké bývalé keltské osídlení. Vyrůstala jsem na jednom z pražských sídlišť, ale často jsme jezdili k mým milovaným sestřenicím na vesnici a vždy jsme projížděli kolem krásného žlutého zámku s obrovským jabloňovým sadem, který mě fascinoval a až magicky přitahoval a já si v duchu nesčetněkrát říkala, že tam budu bydlet, až budu velká. V průběhu let jsem na tohle dětské přání úplně zapomněla, až se nakonec neskutečné stalo skutečným a moje přání se stalo realitou. Pro hnidopichy dodávám, že samozřejmě nebydlím přímo na zámku, ale skoro. Zvláštním řízením osudu jsem se totiž zamilovala právě do muže, jehož rodina má na Zbraslavi hluboké kořeny a nyní již pár let žijeme v domě jeho rodiny, který stojí přímo naproti zámku. A ten nádherný, prastarý jabloňový sad mám pár kroků od domova. Jakmile jsem Soně začala říkat o jabloních pocítila jsem jemné mrazení po těle a ve chvíli, kdy mi Soňa odpovídala a říkala něco o posvátné jabloni se mi začalo dít něco velmi zvláštního. Popravdě jsem v té chvíli přestala být schopná naplno vnímat, co přesně mi Soňa říká, protože mě zahltila reakce mého těla, kdy mi naskočila husí kůže a původně slabé mrazení se zintenzivnilo do silného brnění a mravenčení, které se mi podél páteře rozbíhalo do celého těla. Ačkoliv jsem nezavnímala slova, hluboce jsem pocítila, že jsme narazily na něco pro mě velmi zásadního a důležitého. Poté, co jsem se oklepala z nevšedního zážitku, který nečekaně přinesl rozhovor o jabloních mi Soňa vyložila karty. A to už jsem se nestačila divit, jak někdo kdo mě nezná, nikdy mě neviděl osobně a mluví se mnou poprvé v životě po telefonu může tak přesně popisovat moje nejhlubší myšlenky, pocity a touhy a vystihnout to snad ještě přesněji, než bych dokázala já sama, kdybych se o to pokusila. Jestli jsem do té doby mohla mít byť jen zrnko jakékoliv pochybnosti o Soni schopnostech, tak tohle byla ta chvíle, kdy už jsem si byla absolutně jistá, že jsem správně a že musím přijít do chrámu. Nejbližší seminář se měl, ale konat již velmi brzy, v době, kdy jsme plánovali menší rodinou dovolenou a tak jsem musela slíbit svou účast až na červen a moc mě to mrzelo. Cítila jsem totiž, že bych tam nejradši jela rovnou hned. Ze všeho toho váhání na začátku, kdy mi trvalo než jsem se podvolila svému přání se s chrámem nějak spojit se stala neochvějná jistota, že tam musím jet a hnala mě velká touha udělat to co nejdřív. O tom jak jsem se konečně vydala do chrámu, jaký byl můj první seminář a jak jsem si vysloužila přezdívku. Vám s radostí napíši zase příště.

S láskou Vaše Jana alias Jabloň

Článek Moje cesta do chrámu se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

No a dnes jsem po uspokojení mých hladových potřeb a nalití si oblíbeného drinku (1dcl vanilkové absolutky a 3dcl mango zero sugar pepsi) šel tam, kde to mám rád. Taky jsem se chtěl vyčůrat – na to mám speciální místečko v rohu konzervatory, kde mám kanálek na střešní odpad s popelnicí přeměněnou na zásobárnu dešťové vody na zalévání kamarádek na zahradě. Ještě jsem ji nikdy nevyužil, kohoutek na zdi s připojenou hadicí je prostě jednodušší…

Vzal jsem si sebou druhý drink, poloviční. No, vodky tam bylo stejně, ale množství pepsi jsem ponížil. Tři ručně balené cigarety na ukončení večera jsem nechal na stole a jal se konat. Odbočil jsem vpravo ze dveří a tu jsem narazil na přítelkyni levanduli. Tarasila celou průchodnou cestu (nyní neprůchodnou) svým tělem. Hnán potřebou jsem jí prošel a se mnou šla její omamná vůně. Pořád. Dělal jsem svou potřebu a ona byla pořád okolo mne, všude. Je to má přítelkyně, máme se rádi, stejně jako mnoho dalších rostlin a keřů či stromů na mé zahradě. Prošel jsem zpět, sedl si na lavičku a koukal na kamarádku révu, se kterou mám tajnou dohodu o letošní úrodě. Ona ví, že letos hrozny nechci, chci jen, aby byla krásná, a tak se snaží a já to oceňuji. Vůbec to tu mám plné ženských, od malin, růží, třešně, jabloni a vrby, vlastně už dvou vrb, kanadské borůvky a Sářiny zahrádky.

Ale zpět k levanduli. Zapálil jsem si prostřední cigáro určené k ukončení dnešního dne a pořád byl v myšlenkách s ní, přítelkyní levandulí… Nedalo mi to a s drinkem v ruce jsem šel za ní hledajíce odpověď na otázku proč? PROČ? Proč se mi takhle silně připomíná . Stojím tam a ptám se… A ona se jen smála. Tak ji věnuji ještě víc pozornosti a ona se zase jen směje a víc a víc. Žádná převratná informace, žádná život a smrt přetvářející pravda, jen radost a smích. I já se začal usmívat a mít radost. Z ničeho, jen z harmonie. Harmonie mezi mnou a přítelkyní levandulí. Asi ji dám jméno, myslím, že je na čase .

Nemusíme vždycky prokazovat zaujetí a lásku dary a slovy, vnitřní pocit harmonie je nade všechna slova a vyjádření, držme se svých levandulí, zatím beze jména…

FEISICHOR se jmenuje… Od teď…

Článek Jak jsem prošel levandulí… se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Svěřila se mi o svých obavách ohledně svojí práce a zda směřuje tím správným směrem. Chtěla znát můj názor a co si o tom celém myslím. O svých cílech nepochybuje ani nezpochybňuje, že v této společnosti vykonávána dobrou práci. Vím, že je dobrá znalkyně svého oboru a je to “srdcařka” a nic neošulí.

Pokud se vás někdo takto, s jasně zřetelnou obavou v hlase, zeptá, pravdivou odpověď si bezpochyby zaslouží.

Nejen, že se v tu chvíli otevře a ukáže svoje strachy, ale i dovolí nahlédnout pod svou pokličku a tím projeví svou zranitelnost.

Ruku na srdce, kdo z nás to skutečně umí?!

Odpověděla jsem jí nejlépe, pravdivě a co nejupřímněji tak, jak jsem v tu chvíli dovedla…

…Ale doma mi došlo, že celé to je mnohem složitější a zaslouží si větší zamyšlení. Pochyby, o kterých se mi svěřila, znám. Mnoho let jsem jimi procházela a dost možná je důvěrně znají i mnozí z vás.

To bych nebyla já, abych se hluboce nezamyslela.

Uvařila jsem si proto kávu, sedla si do křesla a hloubavě přemýšlela nad tématem.

Zkuste si vybavit scénu z filmu Rozpuštěný a vypuštěný a jak policejní inspektor Trachta s praktikantem Hlaváčkem sedí proti sobě, mlčí a svým hlubokým přemýšlením hledají svého vraha, anebo aspoň sprostého podezřelého .

Zhruba tak i já pátrala ve své hlavě a hledala správné nitky myšlenek, ze kterých bych něco kloudného vytvořila.

Po půl hodině intenzivního přemýšlení jsem měla název článku.

Fajn, takže začátek bych měla a mužů se dál strhávat proudem svých myšlenek.

Téměř patnáct let pracuji v oblasti HR, kde jsem začínala od píky, bez potřebného vzdělání, bez zkušeností s prací s lidmi, bez ponětí, co vůbec tato práce obnáší.

Mojí první pozicí byla náborářka v personální agentuře, kde jsem se denně dostávala do kontaktu s lidmi, kteří hledali práci, zoufale posílali svoje životopisy do všech možných stran a mnohdy už nevěděli jakého stébla se chytit a já je chtěla zachránit stůj co stůj.

Nejlépe všechny a najednou.

Bylo mi jich líto a mrzelo mě, že jsou všude odmítáni.

Obraceli se na mě a já jim, i přes veškerou snahu, nemohla pomoci, protože nebyli vhodnými kandidáty a nesplňovali představy klienta, tudíž nebylo, co jim nabídnout.

Nahromaděnou frustraci z neúspěchu jsem si nosila domů a k tomu vagon pochyb, zda svou práci dělám dobře. Občas se to promíchalo i se studem, že já se mám lépe než oni, nic mi nechybí, mám slušnou práci, pěkné peníze, a to mě o to víc hnalo k záchraně všech.

To, že zachraňovat nelze jsem po letech pochopila také. Než ale samotné pochopení vůbec přišlo, stálo mě to pěkných pár profackovacích lekcí, kterých mi zjevně bylo třeba.

Časem, a už v jiné společnosti, na pozici personalistiky, jsem dovolila jiným mě pracovně zneužívat.

Sama jsem jim otevřela dveře a udělala ze sebe fackovacího panáka, stala se obětí šikany, závisti a nechat na sebe svalit vinu za jiného a neřekla na svoji obhajobu ani fň.

Byla jsem konfrontována i s tím, že svoji práci nedělám dobře, mluvím s lidmi špatně, moje tělesné proporce mi nedovolí pracovat rychleji a celkově kdokoliv a kdykoliv má právo radit mi, jak se to vlastně správně dělá, aniž by mojí práci skutečně rozuměl.

Teď už po těch letech jsem si vědoma toho, že to celé mi bylo třeba.

Pro všechno to, co vím dnes, musela jsem zažít včerejšek.

Zkoušky, které mi byly servírovány, nepotřebovaly zvací dopis, vepluly do života samy a někdy dokonce přišly ze strany lidí, od kterých bych to do té doby nečekala.

A já, navzdory lásce ke své práci, jsem to neustála a po nějaké době se tím vším nechala udolat.

Položila zbraně, vzdala to, zamávala bílou vlajkou a odešla pryč.

Celá vyčerpaná a vycucaná jsem se rozhodla vyzkoušet jiný druh práce a obor, o kterém nemám potuchy. A tak jsem rovnýma nohama skočila do slepé uličky.

Překopala celý pracovní i soukromý život ve snaze utéct od pomluv, lidské závisti a zákeřnosti, někam daleko, kde mě to nebude mít šanci najít.

Hrdinně jsem odrážela hlasy ostatních, kteří to celé vůbec nechápali, co mě k tomu vede, ale já si stála za svým rozhodnutím v nejlepším vědomí a svědomí, že dělám správně.

Neviděla jsem, že je to útěk od reality, které neumím čelit a střemhlav letím do ještě většího průšvihu.

Velmi rychle to vzalo za své a počáteční nadšeni ze správného kroku vystřídalo zklamání a těžké vystřízlivění.

Každý den jsem se probouzela s bolestí na hrudi a s pocitem jako by mi někdo vyrval srdce z těla ven.

Duše na mě řvala a pak plakala, toužila po návratu, ale já ji přemlouvala, že to nejde a že to prostě musíme přežít. Tolik změn jsme udělali a teď je to ještě horší?

„Nene to musíme vydržet”, rozhodla jsem!

Bolest na hrudi přetrvávala dál a moje statečná dušička řvala jak o život, doteď jí slyším, jak mi huláká do uší, až mi celé zaléhaly.

Od té doby, kdykoliv se dostanu do pracovního nervového vypětí, začne mě bolet v uších a já hned vím, že je čas se zastavit.

Hlad po návratu byl silnější a nedal se přehlušit rozumem, strachem ani časem.

Bylo potřeba vymyslet, jak se vrátit zpět.

Chtěla jsem zase v sobě cítit naplnění a radost z dobře vykonané práce, které rozumím a baví mě.

Měla jsem zkušenosti, které už nechtěly ležet ladem, a no tak se nedalo dělat nic jiného, než se opět vydat po krkolomné cestě zpět.

(Ťukaní na čelo mojí rodiny asi pominu, taktéž věty začínají na „neříkali jsme ti to?!”)

Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem našla tu správnou odvahu a odepsala na pracovní inzerát do HR oddělení.

Netušila jsem, že v jedné společnosti poblíž Kolína, se pro mě ušila pracovní pozice přímo na tělo a padne mi lépe než jakékoliv šaty na míru.

A já do těch svých šatů vklouzla jako by mi patřily odjakživa a od té doby jsem zase “doma” i v práci.

Samozřejmě nevím, zda je toto moje poslední pole působnosti a časem nepřijde čas zvednout kotvy a jít zase o dům dál.

I to se může stát.

Co vím je, že nyní již mám nastavené svoje limity i hranice, které nepřekračuji.

Práce pro mě znamená pilíř, o který se musím pevně opřít, postavila jsem si pevné základy z laskavosti a otevřenosti k lidem, se kterými spolupracuji.

Zatím to funguje a doufám, že bude, co nejdéle to půjde a nejlépe jak dokážu.

Poraněné srdce jsem zotavila a nyní ho již nedám celé, stejně jak radí Sonička ve svém úžasném videu.

Nevyplatilo se mi to a teď už vím, že ho především potřebuji já.

Posazené na správném místě, celé a zdravé, abych mohlo fungovat i pro ostatní, kteří to budou potřebovat.

Prohry a neúspěchy patří k cestě za úspěchem, ale pokud nepřestaneme pracovat srdcem, věrni sami sobě, nemůže nás úspěch a štěstí minout.

A pokud i vy se občas potýkáte s pochybnostmi nad sebou samými, zkuste se zeptat srdce, třeba vám to poví samo a mnohem lépe, než kdokoliv jiný .

Článek HeaRt: práce dělaná srdcem  se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Musí to vědět.

Ptá se mě totiž na to minimálně dvakrát týdně a já jí vždycky odpovídám, že je krásná a sluší jí to.

Takže vycházím z celkem logického předpokladu, že když v pondělí odpovím na otázku, zda je krásná, že je, tak o pár dnů později, je furt stejně krásná v naprosto nezměněném stavu, kočka radost pohledět, dyť to musí vědět!

Jo, kdyby se na to ptala jednou za rok, tak to je jiná. Za ten rok se může změnit, ale takhle??!

Nemusím se na ní už ani koukat a já vím, naprosto jistě, že jí to sluší, víc, než ona sama tuší.

Prožil jsem s ní téměř dvacet let a polovina těch let nebyla moc dobrá, byla špatná a nebylo by to hezké vzpomínání.

Naštěstí to nedělám. Nekoukám se zpátky, a to nejen že nechci, ale hlavně je to totálně zbytečný.

Co se stalo, stalo se.

Neustále analyzovat, proč to tak bylo, jak to, tak bylo, v tom nevidím žádný smysl.

Udála se spousta věcí a já ne vždycky byl dobrým partnerem a ona dobrou partnerkou.

Uvědomuji si, jak moc jsme si během těch let ublížili.

Náš vztah prošel těžkým obdobím. Zkouška, která to mohla všechno zničit, to nezničila, ale naopak pouto mezi námi upevnila.

Víme to oba, spousta věcí se od té doby změnila. Já se změnil a ona také…

Pak ovšem ale nedávají smysl její věcné otázky PROČ?

Proč jsem řekl to, co řekl a co jsem tím myslel…?

Proč jsem udělal, co jsem udělal…?

Proč jsem na ní nemyslel…myslel jsem na ní vůbec?

Proč jsem se takhle zachoval…?

Dokolečka opakuji moji jedinou možnou odpověď, které jsem schopen říct – já nevím – protože já to fakt nevím!

Jo, kdyby se mě zeptala na to, jaký ptáček nám to lítá na krmítko, nebo jaká je momentální situace ve světě, to je jiná věc. To se zjistit dá, a když nevím vygůglím, ale tohle?

City, pocity, na co jsem myslel, co jsem si u toho myslel?

Vlastně ani nevím k čemu by to bylo dobré a čemu by to pomohlo.

Úžasně jednoduché řešení pro všechny starosti.

Tak prý né, to by bylo pro mě totiž příliš snadné.

Situace je nutné rozebrat, všechno se musí do hloubky rozvrtat, roztrhnout sešité rány, které se sotva zacelily a začít se ve všem bezhlavě šťourat.

To je její logika a pak brečí, že jí to bolí.

Nemůže jednoduše nechat věci tak jak jsou a jdou, a stále nechápe, že na některé otázky odpovědi nejsou.

Taky paměť, tu má dokonalou, sice nerozezná skřivana od ledňáčka, dub od buku, jestli potřebuje její auto přezout kola nebo disky a kam se leje voda do ostřikovačů, ale přesně si pamatuje, co jsem ji před pěti lety odpověděl na její zprávu a jak se u toho cítila.

Netřídí plechovky, ale ví že mám na tričku nějakou růžovou nit, a stráví půl hodiny zkoumáním, kde se tady ta věc vzala, protože její to tedy rozhodně není.

Pamatuje si, jak jsem se u čeho tvářil, když mi něco vyprávěla, ale kam mi uklidila moji sadu šroubováků, to si nevzpomene.

Určitě to vyhodila!

To by jí totiž bylo podobný.

Jakmile něco zůstává volně položeno (uklizeno), hned to vyhazuje, nebo přendá na jiné místo.

Musím to pak hodinu hledat a je to silně neefektivní.

A ona? Místo toho, aby mi pomohla, řve na mě, že si to mám uklízet na své místo, ale jak mám uklízet již uklizenou (volně odloženou) věc, to mi neřekne.

Jo, a to jste neviděli moji skříň.

Máme v ložnici dvě, jedna je její a ta druhá?

Ta je taky její – tedy oficiálně je moje, ale mám tam dvě ramínka, na které si můžu navěsit svoje čtyři košile.

Hádka na téma „Nemáš těch šatů už nějak moc“, by nebyla zbytečná, odpověď už stejně dávno znám:

„Ne, nemám a už se mě na to neptej!”

Taky nesnese jakoukoliv kritiku, ani tu konstruktivní.

Urazí se, zaútočí, vyštěkne nějaké sprosté slovo, i když ví, že to nesnáším (jasně, kvůli tomu to přeci dělá) a začne mi všechno vyčítat. A vzápětí tu máme to staré známe kolečko otázek Proč, které je po hodině zakončeno větou:

„A taky jsi mě nikdy nikam nevzal!”

Když se vyčistí vzduch zbytečnou hádkou, tak se u nás doma rozjasní a nastane pohoda.

I přes všechny ty věci, kterými mě vytáčí do vrtule, to její stěžování si věčný, stačí, aby se na mě usmála a já bych jí dal všechno na světě.

Je velmi vtipná a přesto, že se dokáže smát jako jediná svým vlastním vtipům, je komické ji sledovat, když se směje nahlas, a tím všechny kolem k smíchu strhne také.

Celá zčervená a očí se stanou jen dvě čárky a tváře má jak sysel a chrochtá.

Stane se opět tou holkou, která nemá hlavu plnou starostí, povinností a na svém hrbu nenese všechny útrapy lidstva.

Směje se společně s našimi dětmi kravinám a já bych si v tu chvíli přál mít v sobě aspoň trošku toho co má ona. Kapičku té vonné esence, kterou prdne mezi ostatní a všechny starosti se v tu ránu rozplynou.

Patříme k sobě.

Přesto, že navrhuje rozchod, ať jdeme od sebe, a že to mezi námi nemá smysl, nehodíme se k sobě a podivně podobné nesmysly.

Vím, že ona to ví, že já vím, že oba víme, že nechceme být od sebe a bez sebe.

I když je už v půl devátý večer protivná, protože je unavená…

I když ji pořád něco bolí…

I když mi krade župan a já pak musím nosit ten její a táhne mi na nohy…

I když je bez kafe a čokolády nesnesitelná saň, a pak brečí, že je tlustá…

I když si stěžuje, že ji nedávám najevo lásku tak…

…S touhle bych zemřel v jedinej den.

A jestli vám to nestačí.

Kdyby tam stála stovka žen, vyzvu jí k tanci a to netančím!

S laskavým dovolením mého muže, jsem se na náš vztah podívala jeho perspektivou.

Snad se vám to aspoň trochu líbilo, a i možná trochu pobavilo .

P.S. Oblíbená citace od Wericha, která naše rodinné rozdělení vystihuje v jedné větě:

„O maličkostech, jako co s penězi které vydělám, kam na dovolenou, rozhoduje moje žena, ale ty opravdu velké, zásadní věci, třeba jaký je náš vztah k Tchaj-wanu, to řeším já.” 

Článek Prosil bych jednu ženu v zenu! se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Možná už dávno za ní jsem, kdo ví.

Žiju takovým “nic moc” životním stylem. Necvičím, mám sedavé zaměstnání (dřepím na zadku, jen co na něj ráno v kanceláři dosednu, a to až do pozdního odpoledne, poté milostivě své pozadí přesunu do auta, a pak domů). Stres zajídám sladkým, pravidelnou aktivitu žádnou neprovozuji, krom procházek se psem, piji hodně kávy a celkově pitný režim je totálně na prd.

Co mi ale poslední dobou přichází na mysl, krom zmiňovaného přibývajícího věku, je jiná věc a možná ji i znáte a třeba se v tom také poznáte.

V hlavě máme (tedy někteří z nás) nastaveno, že štěstí a spokojenost přijdou pod nějakou podmínkou. Ta až bude splněna, pak teprve přijde ten správný okamžik a my začneme šťastně žít.

Žít tak, jak si představujeme, naplnění, šťastní a zdraví. Život bude v rovnováze, life balance bude vybalancován, po světě budeme chodit jako ti konečně vědomí a se vším srovnání.

Krása nesmírná, radost pohledět. Jenže furt to má ty naše podmínky začínající na to nekonečné: AŽ

Až budu dospělá

Až budu dostatečně chytrá, vzdělaná

Až budu mít dost srovnaný život

Až budu dost štíhlá

Až najdu toho pravého muže, a toho levého konečně pošlu k šípku

Až budou děti velké

Až budu mít dost peněz

Až to všechno přijde, tak budu konečně šťastná…

Podmínek je nekonečná řada a nekonečně mnoho variant.

Obavám se, že ale nikdy nebudou splněny všechny body našeho vnitřního To do listu. Snažím se s tím smířit a čím jsem starší, tak si bohužel uvědomuji, že mi čas utíká a ubíhá mnohem rychleji. Vánoce přichází dříve, než to bylo za mého mladí. Jen odezní a my sníme všechno cukroví, plánujeme letní dovolenou, jenže ta stejně nakonec uteče jak voda a poté se na nás valí odevšad vánoční koledy a to už pomalu od října.

Ne ne, není čas, není kdy, nemám chvilku, jsem totálně zasekaná, teď se to nehodí – no a kdy tedy?

Kdy? Jindy! Na svatého Dyndy!

Až zhubnu a koupím si plavky, a pak teprve začnu plavat.

Až budu mít dost času, přečtu si všechny ty chytré knížky, které jsem si koupila, aby mě naučily, jak lépe zvládat život a stres.

Už teď, jak to píšu, cítím tu hloupost vět, které se rodí v hlavě bez studu a servíruje se mi to jako konečná věc, které se musím držet, jinak bude sekec mazec, a ten můj vysněný život nenastane.

Můj poslední seminář byl Beltain, který je pro mě, ve spoustě oblastech mého života, zásadní. Jeho dopady pociťuji každý den víc a víc. Nejedná se o obr věci a průlomové myšlenky, dokonce ani o fantastické aha momenty, ale jen o jemné vibrace změny přístupu k životu, narovnání ohnutých zad, uvolnění křeče v těle, a hlavně milování sebe sama.

Viděla jsem totiž v keltském kruhu naříkat v bolestech svoje tělo, prosilo mě, abych ho milovala, abych ho už začala brát vážně, konečně pochopila, že je tak krásné, nejkrásnější, které jsem mohla dostat a bez něj jsem nic. Byl to hrozný pohled, a ještě tragičtější musel být pohled na mě, kterou to vůbec nezajímalo a k nářkům těla, že je unavené, bolavé a zoufale nešťastné, jsem se otočila zády.

Dobu trvalo, než jsem se umoudřila a začala se s tělem usmiřovat (obrovský díky patří Verunce, která byla famózní).

Došlo mi, že jsou věci v životě, které nepočkají na svoje “až”, že jednoduše už hoří a jejich čekání a trpělivost je u konce a já musím jednat, a pak teprve se věci možná začnou samy dít.

Zrcadlo, do kterého jsem se podívala, nebylo moc pěkné a věci, které mám ve svém pomyslném seznamu v sekci “AŽ budu mít čas, aneb udělám to pak” se posunuli do sekce “Hoří má panenko”.

Díky bohu za tuhle lekci bez přikrášlení a kudrlinek.

Nečekejte na svatého Dyndy a jestli chcete udělat něco, na co vám chybí odvaha, přestaňte se bát, chytněte to za pačesy a konejte.

A pokud to nevyjde? Čert to vem!

Můžete pak všem průkopnicky a po Cimrmanovsku prohlásit „Tudy ne, přátelé!” a stát se pionýrem slepých uliček stejně jako on .

Ale věřím, že se vám to podaří a vaše budoucí já vás jistě pochválí a bude vděčno, jakou odvahu jste v sobě našli a konečně konali a nečekali “Až zahřmí”.

Držím palce 

Článek Na svatého Dyndy se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Beltainský seminář se v pondělí ráno přehoupl do své druhé poloviny a nás čekala meditace v lese spojená a tancem a Soňa nám dala návrh, kde odpověď byla předem zcela jasná.

S bříšky plnými Marlenky, kterou jsme s chutí a bez výčitek posnídaly, bylo jednohlasně (čtyři ženy) usneseno, že pokud tanec, tak jedině bez svědků a někde hooodně daleko od náhodného kolemjdoucího.

V dalších minutách už můj stařičký Ford nabral směr lesní chrám a jelo se.

Čím více jsme se blížily po silnici k lesnímu chrámu, tak se Verča vedle mě ošívala a něco si mumlala a kdyby jen trochu mohla, tak mi volant vytrhne z ruky a splete si tu záplatovanou silnici s dálnicí a mého jedoucího stařečka s formulí, jen aby už byla v cíli.

Les ji na kilometry daleko lákal a volal s obrovskou intenzitou k sobě, na jejich společný tanec a přivítání.

Dočkala se holka naše… vystřelila z auta, sundala boty a chytla generální směr a my ostatní tři cupitaly za ní, bez bot a s jedním okem pod nohami, abychom nešláply na něco bolavého a druhým okem neztratily Verču, která bůhví, jak to dělá, ale doslova běžela s jasnou vidinou, kam a kde přesně se nachází její taneční plácek.

No pochopitelně mezi ostružinami, jak jinak, že?!

Chabá námitka Soni, zda by to nešlo jinam, kde nejsou ostré šlahouny ostružin, Verča ji uzemnila, že ona má jasno a když se jí to nelíbí, ať si jde, kam chce, protože ona už nikam jinam nejde.

Jsme ženy, které ledacos vydrží a nic je nezastaví, stačí přeci jen malý bezpečný kousíček lesního koberce, kde to bude pohodlné, a tak jsme se krásně v provizorním kruhu rozestavily a začaly.

Držtičku jsem nastavila sluníčku, které se dralo mezi korunami stromů, a nechala svoje tělo pohybovat v bezmyšlenkovitém rytmu.

Nejdřív to šlo hodně těžce, myšlenky mi vířily v hlavě jedna přes druhou. Ozývala se bolavá kyčel, stud, strach, aby přeci jen kolem někdo nešel, pavouk mi nevlezl na nohu, ježíš had, aby se tady neobjevil. Spousty věcí, proč mám být stále ve střehu.

Po chvilce najednou samy od sebe odpluly, byly fuč, a já vnímala zvuky lesa, jeho podmanivou vůni s příchutí přicházejícího léta. Svěží vítr začal kolem mě tančit a nutil mě zvednout ruce a svléknout si bundu, která by mi překážela ve volném pohybu. Roztančil moje boky, hrál si s mými vlasy, zpíval mi do uší a já se začala usmívat a vnímat jeho slova.

„Jsi doma, uvolni se a užij si to ty divoženko bláznivá, raduj se, že můžeš, nadechuj se z plných plic a směj se z celého srdce, protože ty žiješ a probudila jsi se do krásného rána, začínáš chápat sebe, jaká ve skutečnosti jsi.

Žij a tanči se mnou!”

Věty, které mi šeptal vítr do uší, mě roztančily víc a víc. Pohyby byly ladnější a já přijala vyzváni k tanci od svého vánku. Žádný zběsilý tanec, jen láskyplné sladění pohybů s duší a šumění lesa.

Větve tleskaly a slunce se smálo.

Tanec lesních víl…

Kouzelný okamžik se po chvilce pomalu rozplynul a já měla chuť si sednout na zem, a ještě na chvilku rozjímat a nechat v sobě dohrát zvonkohru pocitu lehkosti, který v běžném životě se svým tělem nezažívám.

Tanec a pohyby byly v tu chvíli jednoduché, snadné a bez pravidel a dikcí. Rytmus udával jen dech a vánek, který vše řídil.

Rozhlédla jsem se kolem a viděla na děvčatech, že každá z nás si ty chvíle prožila po svém, niterně a intenzivně, jak jen nám bylo dovoleno. Podle výrazu v obličeji, který se uvolnil, a kde si hrál lehký úsměv, jsem poznala, že mají radost z prožitého okamžiku.

Pomalu jsme se vydaly na cestu zpátky k autu, kdy už z nás naše radost stříkala ven a ozýval se jen náš smích.

Další z mnoha dobrodružství Beltainu bylo za námi a další na nás stále čekalo… ale kdyby již nic jiného, tohle za to stálo.

Jenže já už nyní vím, co všechno mi tento seminář přinesl, co mi ukázal a co mě naučil.

Budu se snažit vám to alespoň tahle zprostředkovaně přiblížit, nejlépe jak jen to dokážu, i když už teď mám obavy, že popis zážitků bude jen popis zážitků.

Takže zase příště s dalším dobrodružstvím a já se už teď moc těším

Článek Tančí lesní víly, co jim stačí síly se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Svůj příběh, jeho průběh a cestu k uzdravení jsem už mockrát popisovala. Celkem věrně a autenticky se vám se vším svěřuji, prostě kůže na trhu komplet a nahá jak to miminko .

Slabiny, bolístky, rodinné trable, boj se špekáčky, ale i radosti a úspěchy, kroky, které jsem udělala a zpátečky, který jsem zařadila. Kolikrát jsem padla na dno a ztratila důvěru v uzdravení, jenže pak zase vstala, otřela si kolena a zase šla dál. Všechnu tuhle cestu k uzdravení a co mě dovedlo do chrámu, k Soně a vlastně k vám všem, už možná znáte.

Ale moje poslední návštěva Chrámu byla jiná (jako bych to nepsala pokaždé, že ano), jenže ona opravdu jiná byla.

Těším se vždy, ale už mám v sobě i mírnou pochybnost, zda bude vůbec co řešit. Jakože už sem přeci cajk a děsně v poho a přímo ve svým středu, jako fakt, a že není nad čím debatovat a jediné, co potřebuji, je doping chrámovou léčebnou energií. Jinak šlapu jak hodinky.

No abych to zkrátila, frajerka jedna namyšlená si myslela, že je vyladěná jak piano.

Ten den jsme se sešli v menším počtu, přiznám se, že to mám o trochu více raději a cítím se tak komfortněji. Možná to bylo tentokrát spíš na škodu, protože se odkrývaly karty s náročnějším kalibrem, při kterých je potřeba více účastníků, aby se energie lépe zpracovaly.

Soňa inovovala průběh ženských kruhů, kterým každý seminář začíná.

Je aktivnější a jeho čištění je hlubší a intenzivnější. Příběh, se kterým jedeme do chrámu, začínáme čistit nejen vyprávěním, ale i setkáním se s osobou/duší skrze námi vybraného aktéra. Ale více prozradit nechci, má to grády to mi věřte.

Můj příběh nebyl jednoduchý a já se prokousávám skrz to bahýnko, co se dá. Troufám si říct, že statečněji, než bych si kdy ve svých nejdivočejších představách vůbec dokázala vyfantazírovat. Jenže i přesto všechno léčení, přijímání a odpouštění, je ve mně stále od doby, co se provalilo, že má můj muž ročního syna, otázka PROČ?

Proč to celé takhle udělal? Dyť to vlastně vůbec nedává smysl!

Chrámový doping pozitivní energie vždy nějaký ten den trvá, ale ve čtvrtek, nejpozději v pátek, nastoupí moje další já “Metelice Gábice“ a spustí lavinu otázek, které jsou děsné, stejné a rýpavé.

Kdyby měla o moji metodu zájem FBI, jsem jim plně k dispozici a můžu jim ukázat vypilovaný způsob drsného výslechu, řečený Šrapnel. Například odpovědi z minulého měsíce si pamatuji a pokládám stejné otázky ve snaze nachytat ho při lži, tzv. na švestkách. Upřímně, tohle někdo dělat mně, tak ho majznu pánví po hlavě a raději jdu na výslech na policii, než ještě jednu další minutu Šrapnelu.

Ale mám muže statečnějšího, než se zdá, a zjevně se výzev nebojí (evidentně), a tak trpělivě odpovídá “nevím, nepamatuji se, to už jsem ti říkal, ale já ti fakt nevím, co chceš slyšet, na to už jsem ti odpovídal, ptáš se mě furt dokola na to samý (ha že by prokoukl moji taktiku?)”.

Vypadá to, že v mém životě vede cesta k pravdě asi přes Alpy, či co!

Tak já to pro jistotu vezmu přes Chrám, kdo ví, co mi tentokrát ukáže nového…

Zpět k mému poslednímu semináři.

Průběh ženských kruhů se posunul na pomyslném žebříku o úroveň víš a dovolil nám odkrýt další odstíny pravdy a pochopit naše činy a činy našich nejbližších. Vinu, kterou si neseme, ale nevidíme, protože naše hledí je upřeno jiným směrem.

Stačí trochu pootočit hlavou, malý pohyb a všechno je jinak.

Mně stačilo přijet na seminář a vyzvat nováčka Jirku (který JEN přivezl svoji ženu a do společného kruhu chrámových žen si sednul z pouhé zvědavosti), aby se na chvíli stal mým mužem a přijal tuto nevděčnou roli.

Ihned jsem se do něj pustila a spustila na hartusivou, celou plejádu výčitek, nahromaděné zlosti a plno vět s otazníkem.

Pochopitelně nic, co by už předtím neslyšel. Na domácí půdě se mi nikdy odpovědí nedostávalo a pokud ano, tak jen neutrální, nic neříkající a obecné.

Ale Jirka lapen v síti mých otázek jen pokrčil rameny, podíval se na mě očima mého muže a laskavým bezelstným tónem mi řekl “Já ale dítě chtěl”.

Znáte ten pocit, když vám dojdou slova, lapáte na prázdno vzduch a čumíte jak puk? Jo, tak to sem byla přesně já!

Význam té jednoduché a prosté věty mi v ten okamžik nedocházel.

Až příliš dlouho jsem bušila pěstí do skály a prosila, aby mi vydala svůj poklad, otevřela svoji náruč a dovolila mi nahlédnout do svého skrytého nitra. Tu se najednou a nečekaně otevřela vrátka, která byla mým očím skryta a bylo dovoleno vejít a podívat se dovnitř. Pootočit pomyslnou hlavou, změnit směr pohledu a vidět věci jinak.

Jirka tedy větu zopakoval a dodal, že ale s danou slečnou nikdy zůstat nechtěl a že mě miluje a spolu to zvládneme.

Jako haló?! Žádný takový, tím mě neodbudeš, chci vědět víc, mnohem víc!

Rozhodně potřebuji slyšet další informace, protože tohle na připojení a propojení všech kablíků v mojí mozkovně je fakt po čertech málo.

Opět se na mě podíval, pokrčil rameny a řekl něco ve smyslu, že já už přeci další dítě nechtěla.

V tu ránu mi to došlo a celé mi to cvaklo a postavilo do sebe jak stavebnice, úplně komplet lego hračka.

Viděla jsem sebe samu u nás v kuchyni, jak trousím věty o tom, že už žádné dítě nechci, protože nechci být potřetí těhotná, rodit a zůstávat doma a kdyby někdo přišel a přinesl mi asi tak roční dítě, tak se zlobit nebudu. A můj muž mi se smíchem přikyvuje, “tak domluveno, tak se pak nediv, když nějaké to mimino přivedu”.

Haha dobrý fór, oba se smějeme a k tomu Honzík přizvukuje, že by si přál mít bráchu a já šťouchnu do jeho tatínka, ať s tím něco udělá, ale mě do toho už netahá.

Tak může mě ještě něco v naší rodině překvapit? Fakt jsem si mohla myslet, že není možné mě šokovat? Chyba lávky, tohle jsem nečekala!

O tom, co jsem říkala, jsem samozřejmě věděla, ale nebrala jsem to vážně a už vůbec, že se mi to takhle do puntíku vyplní. Zpětně se na to dívám, jako na splněné přání, které jsem ze sebe bezděky vypouštěla a vesmír si to chytal, jak mu to nahoru přicházelo.

Rozdýchala jsem tu informaci, brečela i smála se, objímala a všechny přítomné šokovala. Stále si nemyslím, že došlo k rozuzlení uzlíků všeho, co se dělo za mými zády, ale asi jsem významně poodkryla plášť tajemné komnaty a rozmotala další klubko.

Dítě, které se narodilo, je svým způsobem i moje, a mé přání, už třetí dítě nerodit a nezůstávat s ním doma, se tak splnilo, a aby mi ho přivedl roční, se téměř na den, splnilo také. Okolnosti celého příběhu pominu, není důvod si kazit radost z vyřešení tak komplikované detektivky.

No, a co dodat?

Snad jen, dávejte si pozor na to, co si přejete, mohlo by se vám to totiž splnit!!!

Apropo, stalo se vám to někdy také?

Že jste vypustily z pusy kraviny anebo přání, které třeba nebylo myšleno zcela vážně a splnilo se to?

Prosím podělme se o to 

Článek Přání k mání se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.

Samozřejmě nic není tak jednoduchý a snadný, natož rychlý. S mírnou nadsázkou to tak ale mnohdy bylo.

Jenže najednou jsem měla delší dobu v hlavě prázdno. Nápadů bylo dost, o to nic, začala jsem s chutí psát, rozepisovala téma, o kterém jsem si myslela, že můžu svou milovanou tvůrčí prací ze sebe dostat, jenže po pár větách, střih a konec! A já v tu ránu nevěděla, jak pokračovat v rozepsané práci, myšlenky odešly, odvály se nějak do nenávratna a já čučela do mobilu, jak husa do flašky. Do hlavy mi vlezly dotěrné otázky, zda vůbec mám ještě právo něco napsat a třeba nedej bože i radit. A bude se to líbit, přečte si to ještě někdo?

Hele, no vážně, a není to slátanina co píšeš?!

Slátanina to totiž klidně být i může a ruku na srdce, přiznejme si, že možná pravděpodobně i bude, no ale co už? Stejně to napíšu…tedy doufám.

Téma, které jsem měla nějakou dobu rozepsané a nebyla schopná ho dokončit bylo o sexu, svádění, milování, lásce a vášni, která vzplane, ale taky i odejde.

Chtěla jsem ho věnovat nám ženám, napsat něco o tom, jak se k našemu partnerovi, anebo tomu potenciálnímu, přiblížit. Svůdně mu dát najevo svůj zájem, apetit, s láskou dělat věci, u kterých se zhasíná lampička, a hlavně být pro něj přitažlivá i po letech společného soužití.

A to tak moc, že jiná hopsanda od sousedů, nebo kachna z vedlejší kanceláře, co zrovinka nemá jinou práci než valit kukadla na toho našeho muže, by v životě nikdy víc neměla šanci.

A možná jediný, kdo by sednul na lep tý její zmalovaný papule, by byl Vasil z vrátnice s patnácti dioptriemi (příklad je smyšlený a jakákoliv podobnost je čistě náhodná).

Prostě a jednoduše v ohrožení by zůstávala jen naše nekvalitní postel, kterou máme v ložnici již osmnáct let. Rozhodně ale ne naše vzájemná důvěra a potencionální nevěra, protože tu nikdo nepotřebuje, jako bychom neměli už tak starostí dost.

Jenže, to se snadno řekne a hůře udělá. Sepsat to a dát dohromady něco kloudného, když já sama nevím, jak na to, nejde příliš snadno.

Tak jsem se rozhodla to vzít od samotných začátků…

Mírně rozvlnit boky, nahodit úsměv, lehký, jen takový, co po tváři projede sotva si toho všimne, koketně pohodit hlavou, aby i vlasy byly v mírném pohybu. Rychlým scanem očí zjistit, zda to jemně vtíravé erotické vlnění zachytil ten, který měl. Náhodný oční kontakt, vnuknutí správné myšlenky a hochu, tím moje práce pro tento okamžik skončila. Teď už víš, co vědět máš a zbytek je na tobě.

Takže pokud mé drahé dámy chápete a ovládáte taneční kroky tohoto namlouvacího tanečku, máte můj neskonalý obdiv a jste dozajista bohyní v každé místnosti, do které vstoupíte.

Ty, co to sice celkem chápou, ale nezvládají, nezoufejte. Zbraní, kterými se dá získat mužova pozornost, je celá řada. Troufnu si říct, že jedna z nich, a z které si doslova sednou na zadek, je úsměv. Smích a uvolněnost, kterou ze sebe tím dostanete, může být až magická.

Jako takhle, řehnit se každý ptákovině, kterou mi řekl anebo si přečetl na Okounovi v sekci Znevtipněné vtipy, to už fakt nejde, nakonec po dvaceti letech, už s tím asi příliš nepočítá. Ale v rámci začátků, kdo ví, jestli bych si u toho ještě společně se zvonivým smíchem nenamotávala vlasy na prsty a říkala mu, že má tak moc úžasný a inteligentní smysl pro humor. On šťasten, že tohle na mě zabírá, by mi řekl pár hlášek z oblíbených her od Cimrmana a já bych se smála a najednou šupky hupky a ani lampička by se nestačila zhasnout.

Takže fantazie se meze nekladou a možností, jak získat pozornost a erotickou přitažlivost v začátcích, je celá řada. A věřím, že každá má svoji taktiku, a i když mnohá z vás namítne, že ona jí nemá a že si je muž musel doslova namlouvat a ulovit a nadbíhat jí, tak řeknu jen, ale děvčata, dovolily byste toto jen tak někomu? No jen se přiznejte, no nedovolily .

A pak přijdou ty prvopočátky vztahu, kdy se člověk s člověkem ochutnává, zkouší, co druhému dělá dobře a co naopak dvakrát příjemný není, kde jsou hranice a kde se naopak ty pomyslné hranice boří. Zároveň se snaží být pro toho druhého lepší, aby to nebylo jen o milování, ale i o společném kvalitním soužití.

Sžívání dvou energií, dvou lidí, kteří pochází z rozdílných hnízd, kde v jednom vládl despotický otec a v druhém zase dominantní matka, není snadné. Najednou na sebe ti dva jedinci koukají jak z jara a hledají cestu, jak z toho udělat něco, co při troše snahy, bude fungovat.

A když přijde hádka, nevadí, čert ji vem, protože sex to později napraví, sex vždycky všechno napraví.

Jenže, když už i tyhle chvilky odvane čas, můžou zůstat jen ty starosti.

V tu chvíli přišel ten pravý čas začít fakt makat na vztahu.

Říká se, že vztah je práce, ale když jste na začátku, přijde vám to jako dobrý vtip anebo něco, co se vás dvou týkat rozhodně nebude, protože se přeci milujete “to the moon and back” a tyhle babský povídačky jdou mimo vás.

Bohužel, anebo díky bohu, nejdou, a když prvotní okouzleni pomine, zůstane patnáct kilo nahoře po dvou dětech, hypotéka, únava, která ani po ránu neodezní, a k tomu ten samý každodenní kolotoč povinností a v tom vy dva, cizinci ve vlastním domě.

Hmatatelně vnímáte vaše vzájemné odcizení, kdy v jeho blízkosti se vám už kolena nepodlamují, motýli v břiše se neozývají a celkově vaše libido si vzalo neplacené volno.

Pokud i přesto všechno stále cítíte v srdci lásku a přání, aby byl šťastný, aby se usmál, a třeba vás jen objal a dal vám pusu, není nic ztraceno.

Pokud je vaše objetí opětováno, tak věřím, že i druhá strana si přeje to samé, jen přes všechny hádky a neshody vám přestal na nějaký čas rozumět.

Bohužel nevylučuji v tomto období nějakou přeběhlici slečnu Blběnu, která se mu tře o lýtka, ve snaze mu ukázat, jak může být ten život zase snadný.

Voňavý a bezstarostný, plný supr sexu, tangách, větru v zádech (ve vlasech jen pro šťastnější, kteří si svoji kštici stále v těchto letech hýčkají) a nových zážitků s krasavicí po boku a stále otevřenou peněženkou.

Sice vzadu v mozku ho něco šimrá a v srdci trochu svírá, říkejme tomu svědomí či zdravý rozum, ale tím se zabývat nechce. Teď chce žít, jako by mu bylo zase pětadvacet. Má na to právo, a tak ho nechte být, stejně by vás neslyšel, nevnímal a později i nenáviděl. Nechť si užije a nadechne se, protože po skoku nahoru se většinou padá dolů.

A pokud přijde rozchod, nezoufejte, dost možná vám v tuhle chvíli daroval víc, než si dokážeme představit.

Svobodu, oddechový čas, zjistit kdo vlastně jste, jak a co všechno umíte, jak dokážete být nezávislé, krásné a bezstarostně si užívat neděle, bez vaření knedlíků.

Jiný muž, který vás sem tam oblaží lichotkou a potěší svým zájmem o vás, se rozhodně nevylučuje.

Pokud k sobě dva lidi patří, zase spolu budou. Svému osudu neuniknou.

Jen si museli dát svůj čas, nasát nějakou jinou energií, zážitky a radosti.

Ženy, pokud vás zrovna tato etapa života neminula, vězte, že po zahojení ran a bolesti uvidíte, že to celé mělo smysl. Můžete stát na rozcestí života a nevědět kudy kam, jakou cestou se vydat, kudy vlastně jít a která z těch cest vás dovede ke štěstí.

A v tom okamžiku, když nevíte, je dobré nedělat nic. Zastavit se a zkontrolovat, zda boty, v kterých jdete, nejsou už zralé na opravu, šaty a účes by si také nezasloužily výměnu…ať pomyslnou anebo tu skutečnou (spíš tu skutečnou).

Revize, kdy přijdete na to, že jste stále krásné šťabajzny, a boky, kterými vlníte, jsou přitažlivější než dříve, jen stačí chtít a nebát se.

Svislá ramena stačí narovnat a kvalitnější podprda s širšími ramínky udělá své a váš dekolt bude potřebovat zbrojní pas.

Obličej trochu krému na vrásky snese, ale jen aby se neřeklo, protože žádný věk popřít nechcete. Jste navíc moudré a rozhodně se nechcete hnát za každým Ferdou, kterej neví, co chce, ale furt bydlí u maminky.

Stanete se opět Sexy ženou Boženou.

Dost možná tuhle změnu zachytí i ten, který si myslel, že u sousedů je tráva zelenější a buchty makovější. Je už jen na vás, zda tohoto muže vezmete zpět a začnete váš vztah budovat na nových základech. Je to jen a jen na vás. Ale ve chvíli, kdy najdete sebe samu a nebude o sobě pochybovat i přes kupu much, co máte a o kterých víte, budete se milovat a začnou vás milovat i ti ostatní.

Vše začíná a končí u vás a ve vás.

A co na závěr?

Měla jsem asi v plánu to cele pojmout trochu jinak. Ale po včerejším semináři a po tom, co jsem v ženách měla rozsvítit v keltském kruhu, jejich Ištar, jsem u některých cítila tu nejistotu v sobě, ve svoji krásu a přitažlivost a že jsou utlučené nevěrami a zradami od těch nejbližších. Vše, s čím se potýkám i já. Najednou jsem cítila, že musím říct, ne, nejste v tom samy a je nás víc.

Ale věřím, že dokážete rozsvítit své ženství, uvěřit tomu, že i přes to všechno jste krásné.

Opravdová krása ženy nespočívá v tom, jak vypadá a kolik jí je let, ale vychází z ní, z jejího srdce, jejího odpuštění a její velké a skutečné lásky .

Článek Sexy žena Božena se nejdříve objevil na Chrám Cadwen.