V mém životě nebyly jen šťastné chvíle, lépe řečeno, dostala jsem od Vesmíru pěkně naloženo. Výčet náročných situací by rozhodně vydal na dlouhý seznam, ale jedna situace patřila mezi ty nejnáročnější.
Bylo to ve chvíli, kdy mě opouštěl po 20 letech můj manžel, protože si našel novou partnerku. Tenkrát naši nejmladší dceři byl něco přes rok a já jsem měla pocit, že se mi na hlavu zřítil celý vesmír. Nic z toho, co jsem dělala, mi nedávalo smysl. Byla jsem jako vykolejený vlak, který se zoufale snaží najít koleje a nebo jet bez kolejí. I když dáváte obrovské množství své energie do své lokomotivy, zahrabává se hlouběji do země a stojí na místě. Dvacet let rodinného života se stalo velkou výprodejí, kde si každý mohl vzít a odnést, co chtěl. Všechno to, pro co jsem žila, sebeobětovala se a trpěla, hořelo na hranici času.
Nic nedávalo smysl, cítila jsem jen hlubokou bolest a bezbřehou beznaděj. Nechápala jsem nic a jediné, co jsem vysílala do vesmíru, byla otázka, Proč? Proč já? Co jsem udělala špatně? Kde se stala ta chyba? Na podobné otázky nepřišla žádná odpověď. Odpovědi na ně znám až dnes, ale tenkrát se ve mně rozprostíralo hluboké ticho, které mě rvalo na cáry. Kdo podobné chvíle nezažil, tak nepochopí to, co píšu. Až jednoho dne přišel zkrat. Tíha byla tak velká, že uvnitř mě něco prasklo a já jsem v té chvíli nemohla najít jediný důvod, proč mám tady na pozemské pláni zůstat. Prostě pocit prázdnoty, kdy padáte někam hluboko a ztrácíte se sami sobě, až se ztratíte naplno.
Jsem zodpovědný kozoroh a i když bylo nejhůř, vždy jsem měla pocit, že to nějak zvládnu, ale tentokrát, poprvé v životě, jsem dostala strach, že tohle už nedám. „Bože teď se poprvé bojím, že už to nezvládnu!“
V té chvíli se prázdnota na kousku protrhla a já jsem uslyšela vyprávět starou legendu „O devíti rytířích světla“. Jen jsem ležela na zemi a hledala jediný důvod, proč se nadechnout.
Jednou za sto let se inkarnuje devět rytířů světla. Duše na světelné pláni znají pravidla této hry. Rytíři jsou od sebe odděleni a nemají žádnou povědomost jeden o druhém. Jsou roztroušeni v různých částech světa (nevyjímaje paralelní světy). Každý má svůj úkol, svoje poslání a jednotlivé úkoly rytířů na sebe navazují. Na jejich inkarnaci ukazuje božství obrovskou důvěru v člověka jako takového, věří jim při jejich osobních rozhodnutích a drží nad nimi ochrannou ruku. Nemá však právo zasáhnout do prověrky, kterou jim nachystá Maja.
V této chvíli s nimi jen je a svojí přítomností jim dává možnost přežít nepřežitelné. Nechává tak Maje volný prostor, aby prověřila jejich víru, vytrvalost, zodpovědnost a především hlubokou potřebu být tu pro ostatní i přes hlubokou trýzeň, kterou procházejí. Ta se pak prolívá i do božské podstaty, se kterou jsou spojeni a přes tu mohou také dočerpávat sílu světla. Intenzitu jejich bolesti to však nesnižuje. Protistrana je prověřuje na jejich slabých místech a zraňuje tam, kde to nejvíc bolí. Rytíři o svém úkolu vědí, ale při vstupu do fyzického těla zapomenou na vše a v rámci vnitřního pocitu (napojením se na svoji duši) se snaží dané situace zvládnout, jak nejlépe umí. Ale stačí aby selhal jeden z nich a zbývajících osm rytířů opouští inkarnační rovinu a bod je pro protistranu.
Neptala jsem se, jaké jsou důsledky neuspění, jen jsem vnitřně cítila, že nesmí selhat! Musí překročit i sami sebe, zvládnout nástrahy, v srdci oddělit dobro od protistrany a včas odhalit jemné nuance, kterými se je Maja snaží vtáhnout na svoji stranu.
Pro tento úkol jsou vybrány duše, kterým světlo věří. Ale nejsou to „nejvyzrálejší“ ani nijak výjimečné duše. Jen světlo zná jejich potenciál a jejich skutečnou hodnotu. Světlo ví, že jsou jeho odrazem a dovolí jim účastnit se této bitvy obou protikladných energií. Vesmír jim věří i ve chvíli, kdy oni víru v sebe ztrácí, mají pocit prázdnoty, ničemnosti a své vlastní zbytečnosti. A protistrana je těžký soupeř. Vidí slabiny každého rytíře a přesně na ty zaútočí. Například pokud cítíte hlubokou potřebu milovat a být milován, odsoudí vás k samotě a soustavnému odmítání od okolí, promítá se vám to do vztahů jak partnerských, tak i osobních. Nemilován, odmítán a sám…
V té chvíli se mi protrhla hranice bolesti a já jsem pocítila úlevu. Slzy jsou vždy očistné, vyplavují bolest a utrpení. Pláč je symbolem rozříznuté rány, která sice krvácí, ale s krví vytéká i hnis a rána má možnost se zahojit. Jediný hluboký pocit, který ve mně zůstal je, že ani jediný rytíř NESMÍ SELHAT!!! NESMÍ!!!
A tak milý čtenáři, pokud právě v této chvíli čteš tyto řádky, nezapomeň, že zrovna Ty můžeš být jedním z devíti rytířů světla! Nenech se zmýlit tím, že nejsi dost dokonalý, chytrý nebo vyzrálý. Jen světlo zná Tvoje přednosti, tvoji vytrvalost a sílu. A nezapomeň, že třeba na tobě závisí život a osudy oněch osmi rytířů…
Pro světlo vždy budeš jeho odrazem a bude Ti ukazovat cestu, i když Ti bude nejhůř, protože pro světlo budeš jeho devátým rytířem…
S láskou Soňa
