V životě přicházejí různé milníky, některé se objeví nečekaně, neplánovaně a nebo náhodně. A když se stanou, víte, ze už nikdy nebude váš život takový, jaký byl předtím. To samé se stalo mně, když jsem poprvé zakusila léčivou sílu Chrámu.
Po všech videích, které Sona uveřejnila, jsem pocítila silnou touhu jet do chrámu a požádat o pomoc.
Řešila jsem dlouhodobě problémy ve vztahu a neznala cestu jak z problémů ven. Moje lenost, pohodlnost a ňahňání se ve svém problémečku, byly snadnější, než skutečně něco udělat. Problém se mi řešit chtělo, copak o to, ale nevěděla jsem jak.
To se ale brzo změnilo.
Vše začalo letošního léta. Můj život a život celé rodiny se obrátil vzhůru nohama. Jenže to, co to obrátilo, s námi bylo už hodně dlouho, jen nám spadly klapky na očích a konečně jsme mohli vidět realitu ve všech odstínech (omlouvám se) sraček.
Pro vaši představu a dokreslení celého obrazu – středeční ráno na letní dovolené, rodině servírujete snídani venku, bydlíte v krásném romantickém mlýně ze 17.století a všechno, co v životě máte, sedí u jednoho stolu. Vznikne z ničeho nic hádka s dcerou (17 let), která vám začne vyčítat, že jí nerozumíte a vlastně vůbec nic o ni nevíte.
Jak nevíte? Nechápete.
Co mám vědět a nevím? To je přeci už jedno!
Otázky jdou jedna za druhou…a odpovědi?! Žádná kloudná a rozumná, která by vysvětlila, co se tady kurňa vlastně děje.
Jenže není cesty zpět, tohle musí ven, ať je to, co je to. Tuším, že to bude zlé, a vím přesně, že tohoto jsem se vždycky bála, to, že se něco stane mým dětem a já tomu nebudu moci zabránit, jenže teď tomu stojím čelem a svojí hysterii navzdory.
Po dvou hodinách, je můj zlý sen a její noční můra, venku.
Týden po jejích patnáctých narozeninách si vzal násilně kluk, to, co jí mělo ještě par let zůstat. To, co měla dát někomu sama s láskou a dobrovolně. Dva roky v sobě nesla tu bolest, vinu a nespravedlnost. Nikdo jí nepomohl, nikdo doma nic nepoznal. Ani já! Máma! Máma, která má přeci vědět a poznat úplně všechno. To, že to nelze, víme, ale vina je těžká deka, která když vám spadne na hlavu, jen se pod ní ohnete.
Přicházela různá řešení, racionální i ta iracionální. Pláč, objetí i pochopení, bolest, nespavost, výčitky a zase pláč, vztek a chuť rozbít někomu hubu, lítost a to všechno v jednom.
A takhle začala má cesta do Chrámu, protože teď už jsem měla skutečnou odvahu řešit problémy a hledat odpovědi a řešení.
Napsala jsem Soni a domluvily jsme termín semináře na 17.9., a já se začala těšit.
Celé léto jsem cítila, jak mi stoji někdo za zády, a pořád dokolečka mi říká – Vše ukryté bude odhaleno, vše skryté bude odhaleno! Chtěla jsem ten bláznivý hlas umlčet. Mlč už kurňa! Nakonec se z toho stala moje mantra, kterou jsem si stále opakovala. Říkala jsem si, že jsem jen blázen korunovanej :-).
Po přiznání mojí dcery a po odeznění prvotního šoku jsem si myslela, že to bylo právě to, co mělo být odhaleno, a já pocítila tak trochu úlevu. Jenže ten hlas mlel furt. Ať jsem stála na Mariině vyhlídce a nemohla popadnout dech (kdo tam byl, ví o čem mluvím :-)), a nebo vařila, pořád mluvil o odhalení všeho ukrytého.
A ano, opravdu tady bylo ještě jedno grandiózní odhalení, které přišlo hned na začátku září.
Tohle odhalení jsem si ovšem zařídila sama. Stydím se za to, jenže bez toho bych nebyla tam, kde jsem a nepsala to, co píšu.
Inu a zkrátka, měli jsme s mým mužem dlouholeté problémy, jak jsem psala hned na začátku, a já už dlouho věděla, že se s někým vídá. Charakter toho vztahu popisoval celkem nevinně a já to prý nemám řešit. Cha, tak to ani omylem! Ženská intuice je hnací motor, když ta se rozjede, těžko ji zastavíš, holenku. A tak se jednoho krásného nedělního rána stalo, to co se stát muselo. Prasklo to!
Zapomenutý telefon v koupelně odhalil svá tajemství. V jedné SMS zprávě byla prosba psaná lékaři o termín vyšetření jeho syna Vojtěcha Mareše. My nemáme syna Vojtěcha! Nejdřív jsem se tomu chtěla smát, co to proboha jako je? To je vtip ne? Vojtěch, ale nemá jeho příjmení, ale má příjmení matky.
A kurva, kurva, kurva, ta kurva!!!!
To, co bylo dá,l mám tak trochu v mlze, určitě tam bylo zatloukaní, výčitky, jasný rozchod z mé strany, definitivní konec. Kolaps a nějaký ten prášek. Jenže bylo to, jako když zalepíte náplastí otevřenou ránu v hrudníku. Nic nemohlo v tu chvíli pomoct. Jenže byly tu děti, moje práce a jiné povinnosti a já zapnula autopilota a začala fungovat hodinu po hodině. Nesměla jsem se moc zastavovat, vypla bych tím autopilota a začal fungovat mozek a moje myšlenky.
Celé to bylo jak zlý sen, nechápala jsem, co se to stalo, proč a jak je možné, že má rok syna a já si ničeho nevšimla. Musela jsem být tak slepá, ale na moji obranu, můj muž během týdne zůstává v Praze a domů jezdí jen ve středu a na víkend. Při troše snahy se ututlat existence dalšího dítěte dá.
Po prvních pár dnech mi došlo, že pomoc budu potřebovat rychlou a okamžitou, tak jsem napsala Soni a požádala o posun návštěvy Chrámu o týden dříve. Naštěstí bylo místo a já mohla vyrazit na svoji první návštěvu Chrámu.
Rychlé balení, nervozita a trochu obavy, co mě čeká, ale ani jednou nepřišel pocit strachu, který by mi říkal, abych to na poslední chvíli odvolala. Ne, jedu, ať se děje, co se děje, někam do neznáma mezi neznáme lidi. Za normálních okolností bych měla v sobě paniku, ale tohle nebyly normální okolnosti a nebylo cesty zpět!
Doma jsem jen lehce nastínila, ze jedu pryč na celý den a v sobotu ráno vyrazila. Měla jsem velké štěstí, že jsem na nádraží vyzvedla Verču a mohla jet s ní. Lepší společnici na svou první cestu do Chrámu jsem si nemohla přát. Uvědomuji si, až takto zpětně, že pomoc přišla už na cestě tam.
Příjezd a očištění na kameni Cernunna byl pro mě jak když člověk odhodí hromadu tašek plných kamení. Šla jsem do toho s otevřeným srdcem a s prosbou o pomoc. Po očištění na kameni jsem mohla vstoupit dovnitř mezi ostatní členky, které již dorazily.
Miluji ženskou sílu, ale dámy a pánové, když se sejde tolik žen v jedné kuchyni a vybalují svoje kulinářské dobroty a mezi sebou se vítají nebo se seznamují, tak je ta síla přímo strhující. Veškeré obavy a stud ze mě spadly, jako by žádné předtím nebyly a já vlastně dorazila domů… Klid a domácí pohoda. Nechápu to, ale bylo to tak. Už tímto pocitem, kdyby nic dalšího nemělo přijít, si mě Chrám získal. Bezpečí, sounáležitost a náruč (v duchu se směju, protože mě napadla reklama na vložky, tak snad trochu humoru oceníte 😊).
Uprostřed ženského kruhu (rozuměj velká sedačka a konferenční stolečky) jsou talíře plné dobrot, které každá z nás dovezla. Ochutnávka toho, co kdo uvařil a upekl, znamená naše vzájemné propojování a propojení našich energií. Nikdy předtím mě tyto souvislosti s jídlem nenapadly, až když je Soňa vyslovila a dávalo mi to smysl.
Začalo povídání o tom, proč jsme každá z nás dorazila do chrámu a postupně jsme všechny dostaly prostor říct, co nás trápí. Ač se to může zdát, jako obyčejné povídání, je v tom obrovská síla. Příběh každé z nás nesl nějakou bolest, křivdy, a nebo nepochopení. Viděla jsem před sebou ženy, které byly krásné, ale uvnitř zraněné a došlo mi, kolik každý z nás nosí bolesti v sobě, aniž by o tom ostatní měli tušení. Zahodila jsem své poslední střípky studu a i já řekla celý svůj příběh. Brečela jsem, všechno mě bolelo, ale mluvila jsem o všem. I o tom, že vím, že na tom všem nesu svůj podíl viny. Ale věděla jsem, že nikdo tady mě neodsoudí, že jsem byla špatnou matkou a ženou, neukáže na mě prstem, a nebo si nebude klepat prstem na čelo, nebude se mi smát a neřekne, vidíš já ti to říkala!
Přišla úleva spojená s únavou, ale to byl je jen začátek. První kilometr z maratonu.
Den pokračuje ve svém správném rytmu, po povídání v Ženském kruhu přichází na řadu práce, makačka, bez které se to celé neobejde.
Ještě před tím do pupíku jídlo, vyčůrat a pak šup do aut a hurá směr Sekeřice.
Zase je ve mně malá dušička, co mě asi čeká, a zda to zvládnu, obstojím a totálně se neztrapním (ha, další téma, na kterém je třeba zapracovat).
Nervozita, která ve mně rostla se sama rozplynula při vstupu do lesa, po cestičce jdeme jednotlivě v tichu a ponořené do sebe. Les voní přicházejícím podzimem, má krásnou atmosféru a zároveň dokáže uvolnit s každým dalším nádechem.
Soňa, která jde jako první, mezitím než všechny dorazíme na místo, připraví a zasvětí kruh, ve kterém se postupně odehrají všechny naše příběhy.
Odvyprávět všechno, co se nám postupně odkrývalo před očima, to opravdu nechci a vlastně ani nemohu.
Jen to, že jsem se postupně stávala součástí jejich děje, děje, který žije nebo žil někdo jiný.
Cítila bolest odmítnuté ženy, radost miminka, když vidí svojí babičku, nemožnost přijmout něčí odpuštění a také lásku a lehký pocit, když to skutečné odpuštění doopravdy přijde.
Ten pocit se dá těžko přenést slovy a racionálně popsat, co se v člověku vlastně odehrává. No nedá no, to se prostě musí zažít 😊.
Postupně přišel na řadu i můj příběh a já od prvního okamžiku věděla, že to je ten můj. Koukala jsem se z vnějšku na pláč mojí dcery, jak je smutkem zlomená v pase a jak já ji prosím o odpuštění, omlouvám se jí, že jsem nic neviděla a nepoznala. Pochopí a přijímá mou omluvu, a pak se nakonec obejmeme a obě víme, jak moc pro sebe znamenáme. Na své si přišel i vztah s mým mužem.
Abychom vůbec mohli oba řešit vzniklou situaci, muselo proběhnout odpuštění, které jsem nechtěla v kruhu dlouhou dobu přijmout.
Nešlo to, cítila jsem, že se ve mně pere hrdost, ublížení s potupou, ale také láska k němu a pouto, které se za ty roky sice ztenčilo, ale pořád tam je a drží se nás jako klíště, jen jsem ho přes ty nánosy přestala vnímat. Nakonec i já odpuštění přijímám a cítím úlevu a velké ufff… On pořád chce mě a já chci jeho, ano má to celé smysl.
Snaha zachránit náš vztah má smysl, pořád je v něm láska a tohle uvědomění pro mě bylo, jako když se svět opět rozsvítí.
Keltský kruh se rozpouští ve vzájemném objetí a s pláčem, který vše krásně uvolní a vše zlé odplaví. Práce tedy může začít, a že je na čem makat. Možná by se někdo mohl mylně domnívat, že konečně přišel na zázračné řešení problémů, ale opak je pravdou. To pravé ořechové nás teprve čeká a já věděla, ze přede mnou je ještě tolik věcí, které budu muset vyřešit. Ale to nejdůležitější přišlo – odpuštění.
Po všech kruzích se přesuneme zpět do chrámu a den ukončíme meditací, která otevřené rány zacelí, nastolí klid a dotáhne celý proces do konce.
Když nastal čas loučení, zaplavil mě pocit, že se má vlastní rodina rozrostla o další členy a ty teď musím opustit. Ve vzájemném objetí a děkovaní si slibujeme, že se ještě určitě uvidíme.
Tím můj první den v Chrámu skončil a mně se honí hlavou, jak se to vše promítne do mého reálného života.
Domů jsem se těšila a věřila, že všechno bude fungovat i po návratu k rodině. Můj muž, je to racionalista, věří jen věcem, na které si muže sáhnout a jsou vědecky dokázané, a to minimálně desetkrát. V tomto mém zážitku by se totálně ztratil a vlastně jediné, co by s tím dokázal udělat, by bylo ho celý zesměšnit a zlehčit.
Jenže světě div se, přijela jsem, objala ho a nebylo třeba slov. Oba jsme věděli, bez dlouhého vysvětlování, že do toho jdeme, chceme náš vztah bránit a zachránit.
Příběh nás dvou může pokračovat dál, nic není dopsané a závěrečné titulky si budou muset ještě počkat. Dejme tomu, že tohle je jen taková drsná kapitola života, která se jen hůř čte, blbě se o ní mluví, těžko se s ní žije, hůř se spí a jí (mohlo by se s ní i něco zhubnout, ale to bych chtěla moc 😁 🤷♀️). Proste kapitola od které se budou odvíjet ty další.
Pokračování příště…
