Měla „absťák“ po chrámu
Marcelka je zakládající členka chrámu a je naše srdíčko. Našla si mě přes Terezku z Pipinění, kam mě Terezka pozvala k rozhovoru. Nějak jsem ji zaujala a i myšlenka chrámu, protože blázna, který bude stavět chrám pro lidi, co potřebují pomoc, vynaloží všechny své finanční, osobní i a energetické zdroje do stavby a ještě ho to baví a naplňuje, tak takových v životě moc nepotkáte. Já vždycky říkám, že tohle je inkarnační plán mé duše. Moje bláznovství, nadšení i láska se jí zalíbila a tak po jedněch kartách a terapiích se rozhodla využít mojí prosby o pomoc chrámu a přijela na brigádu. Odměnou jí byla strava, přespání v chrámu, vyčistění přes kameny a první keltský kruh, který byl velmi živý. Když na to vzpomínáme, tak se tomu smějeme do teď a vyprávíme zážitky na každém semináři, na který přijede. Měla totiž se mnou brousit trámy! Ale to já nemůžu, já ze všeho padám, říkala, když s vytřeštěnýma očima viděla stavební kozy s jedním prknem, na které měla vylézt. A to nebylo všechno. Postel a vše na spaní je v prvním patře a tenkrát tam nebylo schodiště, ale žebřík, který stál na hromadě sádrokartonů. Byl téměř v pravém úhlu, takže vylézt na něj bylo skutečně umění i pro otrlého horolezce, natož pro někoho, kdo se bojí výšek. Nechtěně tu musela překonávat svoje bloky a strachy a jediné, co jí bylo útěchou, bylo moje ujištění, „to zvládneš“. Prostě paráda! Už teď vidím ty davy, které se mi hrnou do chrámu pomáhat (smajlílk). Ale tím naše vtipná historka nekončí. V chrámu jsou energie, jsou tam trvale přítomni keltští draci, kteří vyčistí bloky, kameny a energie z polí jde přímo do chrámu. Je to prostě krásné a požehnané místo a já si nesmírně vážím toho, že mi Božská prozřetelnost pomohla toto místo najít a udělat z něho chrám. Takže jen být v chrámu je očistné, ba uvolňující a moje terapie jen umocňují čistící zážitek každého, kdo přijde. Takže i Marcelka se po jednom dni práce cítila fyzicky unavená, ale nabitá a občerstvená na duchu. Vydali jsme unikátní horolezecký výkon a vyšplhali se na žebřík. Přímo jsme padli za vlast, jak se říká. Noc v chrámu je vždy zážitek sám o sobě. Pokud jste unavení, vyčerpaní, zaplácaní bloky, v noci si vás podají moji draci a vyžerou vaše hnisající rány, vylížou je a vydesinfikují. Je to jejich potrava. Pak chudáci tráví někdy i celé týdny, zejména po seminářích. Takže není divu, že se tu dějí neobvyklé věci a často i zázraky! Najednou (v říjnu!) brzo ráno jsme uslyšeli kukačku! KUKU, KUKU, KUKU! „To je krásné, tady v chrámu ti ptáčci tak krásně cvrlikají a ta kukačka…to je nádhera tady v chrámu!“ libovala si Marcelka.
„ Marci zvoní ti mobil, asi sis ho nechala dole“, řekla jsem jí probuzená jen na jedno oko, když vás v neděli v 5 hodin ráno začne budit něčí mobil. „Aha, už běžím“, odpověděla a vyskočila jako srnka z postele a šla se plazit po žebříku dolů. Cesta nahoru byla totiž zrádná a ošidná, ale cesta dolů, ta byla mnohem horší. Rozespalá se přitiskla ve své noční košilce na žebřík a druhou nohou šátrala, jestli tam někde najde šprušli, na kterou si má stoupnout. Podívat se ze žebříku dolů bylo nemožné, protože jste se vystavili nebezpečí odchýlit se od těsného kontaktu se řebříkem a pád by byl nevyhnutelný. Šátrala, šátrala, až nakonec našla vždy tu správnou příčku žebříku, až na ten poslední. Zavrávorala a odnesl to kotník, ale statečně nesla svoji bolest i nateklý kotník a ještě v neděli tančila po prknech na zednických kozách, aby mi pomohla natřít trámy přírodním voskem.
Pak jezdila na semináře pravidelně jednou za měsíc. Říká, že za celý měsíc, co si nastřádá všechny starosti a strachy jede do chrámu a tam to s pokorou vysype. Vždy odjíždí lehká, veselá bez batohu starostí, křivd a nepochopení. Žije se jí takhle líp.
Na každém semináři se členky obměňují, takže poznává stále nové a nové lidi, je komunikativní, srdečná a vytváří nám v chrámu srdíčkovou atmosféru. Ale teď přes prázdniny měla pauzu. Těšila se, protože pracuje ve školství a prázdniny jsou ta nejúžasnější doba a odměna za rok plný stresů a starostí. Dostala však zánět sluchového nervu a to způsobilo její nestabilitu. Motala se jí hlava a nemohla dojít ani do obchodu, takže na cestu do chrámu nebylo ani pomyšlení. Celé dva měsíce musela být zavřená doma. Nemohla ani na procházku. Nasadili jsme homeopatika a stav se začal zlepšovat. Jediný seminář v srpnu byl 27.8.2022. Přehodila si narozeninovou oslavu své dcery a přijela. A jaký byl seminář? Jedním slovem úžasný. Najdete ho na našem videu a až se Marcelka probudí, něco mi sem přidá. Píšu tento příběh v neděli ráno, hned po semináři. Ona je od Zlína, musela by jet v noci a tak spolu cestujeme ke mně do Moravské Třebové a pak v neděli odpoledne jede domů. Děláme to takhle spolu už od její první návštěvy chrámu. Už vstává! Takže Marcelko, jaký byl seminář?
Nechci se opakovat, ale naprosto úžasný! Ostatně jako všechny další semináře. A hlavně velmi jsem ho potřebovala. Sešlo se nás tentokrát 14, pro mě všechno noví členové, na začátku semináře – neznámí lidé, na konci – rodina. Nejvíce chci
zmínit keltské kruhy v Sekeřicích. Tam jsem je zažila poprvé. A byla to fakt síla! Keltské kruhy jsou vždy silné, ale tady jsem vše cítila několikrát silněji. A myslím si, prostě tak to vnímám, že v keltských kruzích se z nás ta rodina nejvíce stane. Protože tady se v kruhu naciťujete a řešíte situaci někoho jiného, dostáváte se zprostředkovaně do jeho problému, prožíváte emoce, které tam jsou. A to vás s tím člověkem spojí. I kdyby jste se už nikdy vzájemně neviděli, tak se stane součástí vaší rodiny na pořád. Na seminář jsem jela vyčerpaná, bez energie, visící na vlásku, odjížděla jsem sice utahaná jako kotě, nicméně plná energie, radosti a lehká jako peříčko.
Vaše Marcela
A s láskou Soňa
