Můj příběh duše s lízátkem
Měla jsem složité životní období, musela jsem se vzdát kamaráda, který pro mě mnoho znamenal. Velmi těžce jsem to nesla a zraňovalo mě to do hloubky mé bytosti. Tento stav trval mnoho týdnů, trpěla jsem, ale říkala jsem si, že to jednou zase přebolí.
Cítila jsem se prázdná, nic mě nebavilo, nic mnou nerezonovalo, cítila jsem jen velkou bolest a zmar. V momentě kdy jsem měla jet na seminář chrámu Cadwen se ke mně dostala informace, že jsem se setkala s covid pozitivní osobou, a protože jsem zodpovědná tak jsem na setkání členek chrámu Cadwen nejela, což mě mrzelo v mnoha ohledech. Přišla jsem o seminář Magie vody, bylo to téma, které mě zajímalo, ale hlavně jsem přišla o možnost setkání se „svými děvčaty“, se zakládajícími členkami chrámu Cadwen, které jsem neviděla už dlouho a jen bytí s nimi mě dělá šťastnější a spokojenější.
Moje období temna tedy pokračovalo dál, nemohla jsem meditovat, ale ani se radovat s těch malých věcí, které jsem vnímala okolo sebe. Místo toho, aby čas léčil, se snad má letargie jen více prohlubovala. Nežila jsem, ale přežívala.
Po měsíci vyšel další seminář chrámu, kdy se sešla děvčata ze staré skupiny, přesně na termín, kdy na mě vyšla služba a nedala se změnit, čekala jsem tedy až na další týden. Jela jsem s novými děvčaty, už po cestě jsem zjistila, že se nebudou úplně řešit témata, která by pro mě byla aktuální, ale jela jsem. Vždy se z chrámu vracím nabitá energií a pozitivní náladou, a to jsem čekala i teď.
Pro mě na semináři podstatný Keltský kruh mi ukázal něco, čemu jsem nerozuměla. Moje duše se zlobí a nechce se mnou nic mít. Ať děvčata dělala, co chtěla, nepodařilo se nám přijít na to, co má duše chce.
Byla to celkem frustrující záležitost, vaše duše s vámi nemluví, nechce s vámi nic mít a vy nevíte co s tím, copak já vím, jak se udobřuje duše??? No nevím!! Vždyť já jí občas říkám, jak ji mám ráda a jsem vděčná za to že mám právě takovou duši.
Plná podivných pocitů jsem jela ze semináře domů a volala mi Soňa, jak se mi seminář líbil. Popravdě jsem jí řekla, že to pro mě byl nejdivnější seminář vůbec, a že jsem rozhozená z toho v jakém stavu můj život je. Můj nejlepší kamarád mi odešel ze života a já cítím velké prázdno a má duše se mnou nemluví. Takže jsem zmatená a cítím se zle. Ten seminář vůbec špatný nebyl, jen moje nastavení, a to co jsem viděla, bylo trochu moc, ale třeba to, co mi má seminář přinést se odehraje přes noc, občas se to tak děje. S tím jsem se rozloučila se Soňou a očekávala věci příští.
Druhý den ráno jsem vstala a opravdu jsem se cítila lépe, říkal jsem si, že Keltský kruh zabral a že to, co se v něm čistilo, mi opravdu ulevilo. Mohla jsem se zase znovu nadechnout.
Za pár hodin mi volala Soňa a ptala se, jak mi je. Tak jsem s potěšením musela říct, že lépe, opravdu mi chrám pomohl. Soňa se začala strašně moc smát, se slovy: No, ještě aby ti nebylo lépe, když jsem si v noci hodinu a půl povídala s tvojí duší. Už vím, proč se na tebe tak moc zlobila, opustila tvoje tělo, protože jsi tak moc trpěla, že se ti odštípl kus duše, který už se nikdy nevrátí. Duše chodí na zem proto, aby byly šťastné, a ne proto, aby zde trpěly. Tvá duše je na tebe naštvaná, protože ti prý říkala, co se stane a co máš udělat, ale ty jsi ji neposlouchala. A tak si řekla, když chceš trpět, tak si trp, ale ona se toho účastnit nebude, dokonce ti zhatila plány na to, aby ti bylo v chrámu pomoženo a snažila se, aby sis to užila se vším všudy.
Soňa se snažila mé duši vysvětlit, že ji neslyším a že proto nedělám to, co si přeje. Ona jí odvětila, že ji občas slyším, tak ať nekecám. Vyprávěla mi, že má duše byla jak umanuté dítě, které si nechce nechat nic vysvětlit. A tak jí nabídla lízátko, jedinou věc, která ji napadla. Nakonec se podařilo moji duši dostat zpět ke mně. Já jsem si uvědomila, že ji musím víc hýčkat. Uvědomila jsem si, že nikdo a nic mi nestojí za to, abych přišla o svoji duši. Byla to pro mě velká lekce, od teď kupuji své duši lízátka a každou noc jí říkám, jak ji mám ráda a jsem vděčná za to, že je se mnou, ano já vím že je to trochu na hlavu, ale vím, jaké to bylo, když ve mně nebyla a to už zažít nikdy nechci.
Verčina duše chtěla lízátko
Tak tento článek už bude pro „otrlé osoby“. Jinými slovy pokud patříte mezi křehké nátury, tak se věnujte jiným článkům, které jsou také velmi dobré, ale to co budu psát teď, to překračuje běžný rámec vnímání normálního člověka. A vlastně ani nevěřím tomu, že to píšu já, logický a přízemní kozoroh, skoro bych ráda řekla, že pokud by to šlo, tak bych chtěla pochybovat o tom, co píšu, kdybych to ovšem nezažila na vlastní kůži, což nemůžu popřít a tak to musím přijmout jako fakt. Tak se to budu snažit popsat upřímně a přesně tak, jak se to stalo.
Schylovalo se k semináři. Toto skupinové setkání mělo být náročnější, protože se na něm měly setkat nové členky chrámu a začlenit novou energii do kruhu. To je vždy náročnější než se opřít o přízeň „starých členek“. Bylo nás 6 a měla přijet i Veronika, která patří k zakládajícím členkám, bylo to tedy půl na půl. Začaly jsme ženskými kruhy, které byly uvolňující, čistící a příjemné. Pak přišel na řadu keltský čistící kruh. Nic výjimečného, jen jsem měla pocit, že něco není v pořádku. Do kruhu jsme daly Veroničinu duši. Požádala mě o to. Jeden měsíc se nemohla účastnit setkání a taky nějak vzhledem k osobním citovým frustracím byla vyčerpaná a nespojená sama se sebou. Nic ji nebavilo, byla bez „šťávy“, bez energie. To, co jsme viděly, nás překvapilo. Veroničina duše se různě potácela kolem své majitelky a nechtěla se k ní za žádnou cenu připojit. Vystřídaly jsme spoustu variant přesvědčování, ale žádný výsledek tam nebyl. Dala jsem tam i duši chrámu, který jí měl pomoci dát duši zpátky k tělu. Nakonec se zdařilo. Veronika když to viděla, vzdor její duše k ní, tak se na mě koukla a zeptala se mě „Proč zrovna já musím mít takovou mrchu?“. Smály jsme se! Připadlo nám to vtipné.
Děvčata po skončení odjížděla na Prahu a v autě bylo naprosté ticho, žádná euforie a radost. Volala jsem Verunce, protože jsem cítila, že je něco špatně. Potvrdila mi, že seminář byl dobrý, ale prý se necítí nějak dobře, že neví co to je, že to třeba ráno bude dobré. Byla jsem velmi unavená a tak jsem si šla v chrámu lehnout. V noci po 3 hodině mě vzbudila moje duše. Jako obvykle si chtěla povídat, ale protože jsem byla hodně unavená, tak jsem se jí snažila ignorovat. Najednou se z přízemí začal ozýval podivuhodný šramot, až mě to vyděsilo. Pochopila jsem, že můj odpor je zbytečný a že musím procitnout. Moje duše mi řekla, že si musím promluvit s Veroničinou duší, že je něco špatně, tak jsem se na ni napojila a viděla jsem velmi zajímavý obraz. Veronika stála jako sloup a kolem ní pobíhala zděšeně a naštvaně její duše. Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že by měla jít zpátky do Veroniky. Vzdorovala! Chovala se jako malé dítě. Naštvané a vzdorující. Stála zády k nám a nafouklou pusu, jako to dělají malé děti. Napadla mě hloupost, ale protože jsem už vyčerpala všechny nápady, tak jsem se rozhodla to vyzkoušet.
„Veronika má pro Tebe lízátko“, dodala jsem. Otočila se. Lízátko ji zaujalo, ale vzdorovala dál. „A to lízátko je moc dobré, mňam“ přidávala jsem na intenzitě. Zase se otočila na nás. „A co to je?“ zeptala se. „To je taková věc, co se líže a je moc dobrá“. Zase se otočila, ale už míň naštvaně. Veronika stála dál a v napřažené ruce držela jako velký pugét růží malé lízátko. Její duše zaváhala a pomalu přišla k nám. „Vyzkoušej ho“, pobízela jsem ji. Když stála před námi, rozpustila se do kaluže před námi. Stále jsem ji lákala na lízátko a opakovala jak je dobré a jak ho má Veronika pro ni. Vykoukla z kaluže a zase se do ní vrátila. „Ale to lízátko je moc dobré“ stále jsem ji lákala. Zase se zhmotnila z kaluže do své podoby a odešla kousek od nás a stála zády k nám. Stále jsem ji lákala na lízátko. Po půlhodinovém přemlouvání se naštvaně vrátila zpátky do Verunky. „To jsem ráda holky, že jste zase spolu“ řekla jsem s úlevou. „No jo pořád“ odsekla mi její duše, když při tom párkrát vykoukla z těla.
Konec dobrý, všechno dobré, říká Shakespeare. Oddechla jsem si. Ptala jsem se své duše, co se stalo, že se Veroničina duše tak naštvala a tak vzdorovala. Dostalo se mi odpovědi, že pod obrovsky bolestivou ztrátou karmického partnera došlo k částečnému odštípení její duše. Proto se na svoji majitelku tak naštvala a tak vzdorovala se vrátit zpět. Z toho důvodu Veroniku nic nebalilo, meditovat jí nešlo a život ztrácel emotivní smysl. Ráno mě potěšila Veroničina zpráva na komunikační síti chrámu Cadwen, že se cítí velmi dobře a že chrám zase obstál ve zkoušce.
Musela jsem se smát…jsou prostě věci mezi nebem a zemí…
